Z deníku čerstvé babičky

Narození vnoučátka je úžasná nová zkušenost. Překvapíte sami sebe, jak rychle se mohou změnit vaše herodesovské postoje...

2009

píšu blog nazvaný Babičky proti vnoučatům. Volně z něj cituju: „Mrňata mají nakažlivý vliv i na dospělé, kteří v jejich přítomnosti také vydávají hlasité neartikulované pištění, šišlání a skřeky... Ani nevím, jak jsem tohle ukřičené kojenecké období dokázala přežít u vlastních dětí – myslím, že jen tak tak – ale jsem si jistá, že teď, když odrostly (na což jsem dychtivě čekala), mám nárok na trochu zaslouženého klídku. A vůbec netoužím vyfasovat co nejdřív nějaké vnouče, se kterým by to začalo všechno nanovo... S kamarádkou jsme si říkaly: Musíme protestovat proti tomu zažitému klišé, že každá babička je jako od Boženy Němcové a šíleně touží starat se o vnoučátka! A že každá žena našeho věku musí slintat, když vidí mimino!“

2012

Na moji kamarádku došlo, narodila se jí vnučka.

2013

Kamarádka v roli babičky dost obrátila. „Ta je roztomilá!“ rozplývá se. „A co má energie, úplné dynamo! A jak je chytrá a šikovná, strašně moc toho chápe! A jak už mluví! Jak legračně napodobuje maminku a pořád utírá prach a žehlí! Škoda, že mi ji nedávají hlídat častěji!“

No tedy, říkám si, to já bych se do hlídání mimina určitě nehrnula... jako bych neměla co na práci!

Září 2013

Další z mých kamarádek mi vysvětluje, že už by už fakt chtěla vnouče, protože prostě cítí tu biologickou potřebu pokračování svých genů. To já tedy opravdu ne! Proč bych si měla myslet, že zrovna moje geny jsou extra kvalitní? Některé jsou naopak dost katastrofální, například gen pro zajíždění s autem do garáže, ten bych určitě nikomu nepřála. Nemluvě o genu pro silnou krátkozrakost, nebo genu pro naprostou neschopnost v tělocviku (ohodnoceno trojkou na vysvědčení už na základce)...

Všem kamarádkám tvrdím, že žádný z mých synků se do rodičovství nehrne a že je to vlastně fajn. Netuším, jak se mýlím.

Listopad 2013

Můj mladší syn Jakub s přítelkyní oznamují, že čekají „potomka“. První pocit je jednoznačně zaskočenost. Cože? No ale konečně věk na to mají... Jakubovo nadšení je dosti nakažlivé, miminko prý chtěl hlavně on a svoji přítelkyni Kristýnu přemluvil, že už je na to správný čas.

„Neříkej, že se netěšíš...“ tvrdí mi kamarádky. „No já nevím...“ odpovídám. Nicméně postupně převládá radost.

Leden 2014

Ultrazvuk ukazuje, že to je chlapeček. Bude se jmenovat Felix, tedy stejně jako značka krmení, kterou si oblíbily naše kočičky. Můj přítel prohlašuje, že těžko bude tak roztomilý jako ta černobílá kočička zobrazená na sáčku. Líbí se mi český překlad Šťastníček.

Květen 2014

Povídáme si se „spolubabičkou“, Kristýninou maminkou. Hm... žádná z nás na ty mimina nijak zvlášť není... ale ubezpečujeme se, že až se Felix narodí, určitě zjihneme. Jo, zjihneme! odhodláváme se.

Jakub s Kristýnou shánějí věci a věcičky, všechno dolaďují... Na konci měsíce přijde a mine termín porodu... je to čím dál napínavější! Nevím, proč, ale očekávám, že Felix se narodí na Den dětí.

1. června

A taky jo! Prožívám to skoro v přímém přenosu, díky tomu, že je třeba domlouvat, kdo bude používat auto. Dopoledne jsou v Podolí na porodním sále... a v jedenáct hodin je Felix na světě!

Samozřejmě že mám obrovskou radost. Nový človíček! No páni, vždyť je to zázrak! Hned kladu navyklý dotaz, kolik měří a váží, a dovídám se, že ho neměřili a nevážili, asi aby ho nestresovali.

3. června

Poslední den v Podolí. Jdu se tam podívat, vidět tolik zbrusu nových miminek a rozjařených příbuzných se už samo o sobě euforické, a pochovat si Felixe je úžasný pocit. Jak je dojemně křehoučký! A přece má pořádnou hlavu a dost velké nožičky, takže asi hodně vyroste. Nejdojemnější jsou radující se rodiče... Přijde mi, že Kristýna přece jen všechno bere věcněji a střízlivěji, ale Jakub se úplně rozplývá. Nosí miminko ve vaku na hrudi, říká, jak je šťastný, že byl u porodu, a vůbec se mu od mimča nechce do práce, nejradši by i kojil. „Hele, teď zakňoural!“ říkám. „Ne, on nekňourá, to bylo zavrnění,“ ohražuje se Jakub.

10. června

Jdu se podívat, jak se Felixovi daří doma. Zase si ho pochovám. Jé, on už sleduje, co se kolem něj děje! A protahuje a procvičuje si ručičky, jako by zkoumal, co dovedou! A váží už tři a půl kila, to znamená, že od narození už tři sta gramů přibral! Ten je ale roztomilý!

14. června

Jdu na svatojánský jarmark v zahradě Ekodomova, kde pobíhají celé mraky dvouletých a tříletých dětiček. Jak roztomile výskají! To se ale těším, až budu vnoučka hlídat! Třeba ho sem vezmu už za rok nebo za dva...