Vzpomínky na všechny odstíny totalitní šedé

Knížka Martina Vopěnky Nebarevné vzpomínky, kde se s vážnou poctivostí, nostalgicky, jemně, a přece analyticky vrací ke svým nejranějším vjemům z předškolního věku v šedesátých letech, ve mně vyvolala spoustu ozvuků. Mé vzpomínky začínají ještě o něco dříve než ty jeho…

Nebarevné vzpomínky se svými citlivě zachycenými detaily mohou určitě oslovit jak nás, kteří tu dobu pamatujeme, tak mladší čtenáře, kteří by byli zvědaví, jaké to tehdy bylo. Popisy tehdejšího světa jsou na to, jak jsou velice rané, úžasně autentické a rozsáhlé – já si toho z předškolního věku zdaleka tolik nepamatuju. Autor se ve vyprávění zastavil na prahu sedmdesátých let, kdy mu bylo teprve sedm. Díky této ranosti jsou jeho vzpomínky smyslové a bezprostřední.

Samozřejmě mi to nedá a musím srovnávat s vlastními vzpomínkami; najednou mi došlo, že se moje předškolní období  dokonce ještě celé vejde do padesátých let, což mi připadá opravdu strašně dávno. Stejně jako Martin Vopěnka si vzpomínám na všudypřítomnou šeď pražských ulic, kde bylo všechno nějak špinavější už kvůli sazím z komínů a mouru z uhlí, ulice téměř bez aut, ovšem po silnicích jezdilo mnohem víc motorek než osobních automobilů… jenže to nebyly naleštěné silné stroje ocvočkovaných motorkářů v černé kůži, nýbrž dýchaviční všední služebníci v podobné roli jako jízdní kola. Nebo ty fronty na spoustu věcí! Hlavně na maso nebo na pomeranče, které se snad s obtížemi daly sehnat jen v předvánočním období, jinak vůbec ne.

Vopěnkovo vyprávění má velmi příjemně vyrovnaný, klidný, nostalgický tón, i když některé věci jsou vlastně drásající – především maminčina duševní nemoc. Co se týče tatínka, jeho autoritativnost není překvapivá nebo atypická – tehdy se prostě věřilo na autoritativní výchovu, dětem se nic moc nevysvětlovalo a naopak se pamatuju, že když nám dospělí zrovna něco nenařizovali (s tím, že „odmlouvat“ se nesmělo), s oblibou nás škádlili, dobírali si nás a vodili nás za nos – typická byla věta „voni tě šiděj, viď?“, po níž následoval smích…  Nepochybuju o tom, že podobně se s dětmi jednalo asi už v devatenáctém století, a mám pocit, že dnes to úplně vymizelo. Což je dobře. – Tím se dostávám k tématu kolektivní paměti, které Vopěnka hodně řeší. Mé babičky se svým rakousko-uherským a prvorepublikovým světem, citelně pronikajícím jejich mluvu, uvažování a postoje, nepochybně ovlivnily i mě…  A já zase nějakým koutkem své duše žiju pořád v totáči, ve kterém jsem strávila prvních pětatřicet let života, takže ho mám navždy zpřítomněný. Takhle měla i generace mých rodičů zpřítomněnou první republiku a válku… což je díky tomu, že jsem se narodila po válce, a taky po těch nejzuřivějších letech socialistického budovatelství, už pro mě obojí strašně daleko, pocitově skoro stejně jako fin de siecle nebo první světová válka a legionáři. Stejně tak pro generaci mých dětí nemůže nic moc znamenat sovětská okupace v roce 1968 a následující normalizace, která pro mě byla naprosto určující a mám z ní celoživotní trauma.  

Taky ta chladná maminka, o které se v knížce píše, neobjímající, nelíbající se a nemazlící se, byla možná v té době docela běžná, alespoň ve vrstvách, které věřily na hygienický, racionální a nerozmazlující odchov malých dětí. Čili to možná ani nesouviselo s její duševní nemocí, protože já mám se svou matkou vědkyní podobnou zkušenost, jako by v mém světě skoro ani nebyla přítomná, neprojevovala se, neovlivňovala mě. Zajímavé je, že zřejmě většina tehdejších dětí nebyla  touto výchovou, tolik odlišnou od dnešní, příliš poznamenaná. Zdá se mi, že hodně dětí si nevytvořilo od rodičů takový odstup jako Vopěnka nebo já, že všechno to omezování, nepovzbuzování a neprojevování citů nijak moc nenarušilo vřelost a láskyplnost vztahů v rodinách. Čím to může být? Myslím, že většina dětí tehdy vyrůstala v partě kamarádů na ulici nebo ve venkovské krajině, že jen málokdo byl bytová či skleníková květinka, a tím pádem děti nebyly tak přecitlivělé. Typické dítě bylo povahově vzdornější, divočejší, houževnatější, sebejistější – zkrátka si drsnější výchovu nebralo tolik k srdci a dokonce na něj opravdu fungovala, aby „nezlobilo“.  S takovými dětmi autoritativní výchova počítala – čímž ji nijak neobhajuju, ale nenapáchala tolik škod, jako kdyby mezi dětmi převládali senzitivní introverti.

Vopěnkovy vzpomínky jsou organicky prokládané úvahami, tak jak autorovi při psaní volně táhly hlavou, a hodně jsem souzněla s jeho vizemi toho, jak během jeho života lidstvou hrozivě početně narostlo a jak vyčerpalo planetární zdroje. Jenže něco z jeho postojů nechápu, třeba proč by člověku mělo vadit, že není zas tak třeskutě originální a neopakovatelný? – Samozřejmě že všichni jsme orignály (kromě jednovaječných dvojčat), ale tak to autor nemyslí… stísňuje ho, že lidí je příliš mnoho, a tak je nemožné zanechat dost výraznou stopu či otisk. – Napadá mě, jestli tohle nesouvisí s genderem a zda to nejsou typicky mužské starosti. A když jsme u toho – nadchlo mě, jak autor uvažuje o zhoubnosti mentality alfa samců, kteří potřebují dominovat ostatním a podrobovat si je, nebo je potírat a ničit – boj a podřízení si okolí je pro ně jedinou životní strategií. Kéž by si to uvědomili a potlačili to v sobě – nebo to nějak kultivovali a sublimovali – všichni potenciální alfa samci!

Socialistické dětství

V padesátých letech jsem byla tak malá, že jsem nedokázala vstřebávat atmosféru společnosti. Zato z šedesátých let mi zůstal zřetelný pocit, že to bylo živoucí období, zatímco sedmdesátky byly jakoby odumřelé, mrtvolné. Vopěnka to takhle nepociťuje a nerozlišuje, vliv komunistů vnímá jako permanentně dusivý a ochromující, nedovede si představit, že lidé v šedesátých letech mohli upřímně věřit socialismu a doufat, že zrealizují nějaký socialismus s lidskou tváří. Vzpomínám si, že to tak opravdu bylo, i když mi to zpětně připadá neuvěřitelně naivní.

V knize skvěle vystihuje, jak děti berou věci prostě tak, jak leží a běží. Věci, které nás dospělé emocionálně frustrují, přijímají jako samozřejmost, což je mimochodem báječná strategie pro přizpůsobování a přežití lidské populace.

Pro srovnání nebo doplnění si sepíšu pár svých nejranějších vzpomínak z padesátých let; při četbě Nebarevných vzpomínek jsem si uvědomila, že jsem se narodila jen rok po ukončení lístkového systému.

Uhlí ve sklepě, zatápění v kamnech s pomocí novin a třísek. Koupání ve vaně jednou týdně, každodenní sprcha se nekonala, jen omývání žínkou v umyvadle (dnes bych tímto režimem příšerně trpěla).

Prázdninové cesty do Bulharska spartakem, stanování po kempech. Koncem padesátých let byly Zlaté písky a Sluneční pobřeží ještě prázdné, téměř bez hotelů. S sebou se vozilo všechno jídlo kromě ovoce, typicky knackebrot a lančmít (ale tyhle potraviny možná ještě v padesátých letech k dispozici nebyly).

Odpolední výpravy z bytu v Jindřišské ulici do Vrchlického sadů, které pak z větší části spolkla magistrála. V parku chodil hlídač s holí, nesmělo se vkročit na trávníky. Umělý vodopád nad jezírkem, krmení divokých kachen, květinami osázené prostranství zvané Čtverec.

Mateřská školka na Gorkého náměstí  (dnes Senovážné), kam jsem musela chodit na dopoledne, abych se takzvaně „otrkala“, i když jsem klidně mohla být celé dny doma v péči babičky. Děti mě odstrkovaly a utlačovaly. Jednou mě z nějakého důvodu nevyzvedli po obědě, a tak jsem musela jít s ostatními spát, to byla strašlivá křivda a brečela jsem (asi jsem byla až trochu autistická.)

Divadélko v Dětském domě na Příkopech (dnes Zara), kdesi v podzemí. Asi nejstarší vzpomínka – velký plyšový medvídek ve výkladu dětského domu, při pohledu na něj se rozbrečím a hrozně chci domů, kde mám úplně stejného medvídka. Rodiče si myslí, že se bojím, že mi medvídek utekl, že je to on, a tak přerušují povinnou nedělní procházku a odvádějí mě domů, abych se přesvědčila, že to tak není. – Jenže já jsem dobře věděla, jak to s těmi medvídky je, chtěla jsem jen ukočit mučivě nudnou vycházku.

Rytmika (jakýsi zárodek tanečků pro holčičky) v Repre (Obecní dům). Někdy nás holčičky navlékli k slavnostním  příležitostem do napodobenin národních krojů, tenhle zvyk určitě vymizel velice záhy. Věčné nošení vroubkovaných bavlněných punčocháčů, které se shrnovaly a dělaly na nohou varhánky – ty umožňovaly, aby holčičky nenosily dlouhé kalhoty, ale sukně, byla to obdoba legín.

Dědečkův holič v Nekázance, kam jsem chodila s hrůzou, měla jsem pocit, že mě obírá úplně na kluka, že vypadám příšerně. Podle fotek ale vidím, že to tak nebylo, nechával mi mikádko. Jenomže mi vzadu vyholoval krk a to mě děsilo.

Na ústavě, kde rodiče pracovali, nadílka Dědy Mráze – bez čerta či anděla, pamatuju si jen to, že mu z pláště příšerně vanul naftalín.

Bruselská estetika. Od té doby mám vštípeno, co je tazvaně „moderní“ – jsou to ty charakteristické geometrické obrazce a linie, asymetrie, věci inklinující k minimalismu. Naopak za beznadějně zastaralé, působící chudě a vhodné na vyhození se pokládaly věci v dnešním chalupářském stylu, kanafas, stahovací kuchyňské lampy, kachlová kamna, kredence.

Dominující pocit vnitřní staženosti, křeče, vlastně nic se nesmí, nesmí se blbnout, řádit, moc se vyptávat, projevovat vlastní názor. – Což byl ovšem pocit, který mi vydržel minimálně do sedmdesátek.

Martin Vopěnka: Nebarevné vzpomínky, o rodině a dětství, ale hlavně o 60. letech, vydal Práh