Vlkodlaci II

Obsah minulého dílu: pracovnice reklamní agentury Tamara se o půlnoci promění ve vlčici a zadáví nesnesitelného klienta i s jeho sekretářkou. Pokračování zase příště...

Temně vrčela, roztahávala vnitřnosti svých obětí po chodníku v nažloutlé záři obloukovek a na pozadí mrtvolného svitu úplňku, nořila čumák do těch syrových, opojně páchnoucích drůbků. Cítila žhavou, živočišnou blaženost. Znovu z plných plic zavyla. Vždyť mě uslyší, blesklo jí hlavou, protože si celou dobu ostře uvědomovala, co dělá. Hned ji ale zaplavila nová vlna radosti. Trhat, sápat, vítězit právem silnějšího, divočejšího, dokonalejšího, drtit v zubech ty degenerované, ztučnělé ubožáky, vzít jejich osud do svých tesáků a drápů! Co může být přirozenějšího ? A lepšího? Na jazyku cítila železitou chuť krve, dásněmi jí do lebky prostupovalo báječné praskání drcených kostí… křup. Tohle bylo kovové křupnutí! Fuj. Vyplivla to. Na chodník dopadly pánské hodinky Cartier s obrubou z drobných diamantů, ulepené krvavým hlenem. Ukazovaly tři čtvrtě na jednu.

Ty hodinky jí něco připomněly. Nebezpečí. Nesmí ji tady zastihnout. Nesmí ji zadržet. Rozběhla se měsíční nocí zpátky. Její opojení zvolna opadávalo, ale ničeho nelitovala. Jo, udělala jsem něco zakázaného, ale co je mi po tom? Co je to za hloupé zákazy a příkazy, za prázdné slupky slov? Pro mě platí docela jiné zákony…

Nepřemýšlela nad tím, kam běží, ale za pár okamžiků se ocitla před svým domem. Okraj ztichlého sídliště, přísně stříhaná zeleň omezená kamennými zídkami a štěrkem. Podívala se vzhůru k oknům svého bytu, odrážejícím světlou oblohu a šklebící se měsíční kotouč: jak se teď dostane dovnitř? Nadechla se k novému zavytí, ale místo toho z ní vyšlo jen tiché lidské zasténání. Divoká zvířecí síla ji opouštěla, jako když vyfukuje balónek. Zvedla se na zadní a prohlédla si své tělo. Sáhla si rukou nejistě na obličej. Bylo to tak: stála tu v neposkrněném pracovním kostýmku, dokonce s kabelkou, jako by se právě vrátila z pozdní směny v agentuře. Chvíli tu změnu vstřebávala, pak sáhla navyklým pohybem do kabelky pro klíče a odemkla si.

Ráno se cítila čilá a svěží jako snad nikdy předtím. Ani dospat nemohla, vzbudila se už v pět zdravým, hlodajícím hladem: vrhla se k lednici a vybílila ji, zhltala své zásoby francouzských sýrů, mangového a limetkového čatní, italské šunky... No páni, mám hlad jako vlk, napadlo ji a připadalo jí to strašně zábavné. Úplně vynechala silnou kávu, kterou si po ránu vždycky musela dávat, aby byla vůbec schopná fungovat.

Do práce dorazila pěšky. Pořád sršela energií a cítila obrovskou radost ze života, ale zároveň v ní hlodaly obavy: Neodhalí ji někdo? Její auto zůstalo do rána stát před agenturou, ale ona přitom jde z domova… U recepce opravdu panoval rozruch, její kolegové tu stáli v hloučku a překřikovali se navzájem. Roman si jí všiml a odtrhl se od ostatních. Pokročil směrem k ní, pusu pootevřenou k otázce. Ředitel agentury Lukáš ho ale předešel. Vrhl se k Tamaře a začal ji vehementně poplácávat po zádech.

„Super, Tamarko! Blahopřeju ti! Konečně máš toho kreténa z krku, to se teda fakt povedlo!“

Tamaře na chviličku zatrnulo. Copak Lukáš ví, co provedla? A veřejně ji tady za to chválí? Má říct něco jako To jsem mu pěkně prokousla hrdlo, co?

Asi se tvářila dost zaskočeně.

„Počkej, ona to ještě neví,“ řekl Roman a začal jí vykládat, co se v noci stalo. „Najdi si to na internetu! Je to bomba! Toho děsnýho CEO Pratomu něco rozsápalo, jen chvíli po tom, co jsme odešli! Měli jsme obrovskou kliku! Vlastně teď teprve máme obrovskou kliku, protože Pratom přejde na nějaký provizorium. Volal jsem tam, jako že vyjadřuju soustrast. Cha! Budem mít poměrně volnou ruku a peníze nám poběžej dál. Nic lepšího jsme si ani nemohli přát!“ zubil se na celé kolo.

„Cože? Musím se na to mrknout,“ dokázala ze sebe vypravit Tamara. Co nejrychleji se usadila ke svému počítači. Za hradbou monitoru si vydechne a rozmyslí si, co dělat a říkat, aby to působilo přirozeně. Už zase cítila to báječné, triumfální sebeuspokojení. Jo! Povedlo se!

Okamžitě se proklikla na senzační novinku o dvou obětech neznámé obrovsklé šelmy, včetně videa zachycujícího scénu zločinu, rozházené krvavé cáry, nerozpoznatelné části lidských těl, oddělenou chlupatou nohu ještě nazutou ve vyleštěné polobotce… jo, jo! Celým tělem jí projelo slastné zachvění.

3.

Spolupráce s Pratomem teď opravdu probíhala v ideálním poklidu, Tamara a Roman jednali s provizorně dosazeným mladým marketingovým manažerem, který jim prostě jen posílal e-maily s úplně věcnými připomínkami: „Prosím změnit tuhle formulaci a místo doufáme tam dát věříme.“ – „Prosím připomenout, že i ve Slunci probíhají termonukleární reakce.“ Prostě úplný balzám na duši, říkala si Tamara.

Jenže z příštího úplňku měla obavy. Dokáže se ovládnout, aby si ten drogově omamný zážitek nezopakovala? Postihne ji to zase? Byla to jen shoda okolností – že za úplňku ponocovala a přitom byla tak rozzuřená na toho sekýrujícího zmetka? Rozhodla se udělat experiment. Metodicky si všechno uchystala tak, aby tři nejnebezpečnější noci kolem úplňku prospala. Schůzky s klienty, kteří by ji byli schopní dusit dlouho do večera, přesunula na jiné termíny. Den před úplňkem se vymluvila na mučivý záchvat migrény, odešla z agentury už odpoledne a nacpala se prášky na spaní. Dva následující dny postupovala stejně. Ke své úlevě zjistila, že to funguje. Když se po třetí zpráškované noci vracela ráno do práce, v hlavě jí hučelo a cítila se celá malátná. K tomu cítila skoro lítost, že o vlkodlačí zážitek přišla. Kdoví, napadalo ji omámeně, jestli jsem tu schopnost neztratila natrvalo. Není to vlastně škoda?

Jenomže v agentuře bylo zase všechno vzhůru nohama.

„Zase to řádilo!“ oznamovala jí recepční, oči navrch hlavy. „Hned dva případy, a zase naši klienti!“