Vepřová pečínka a ekologické svědomí

Když jsem se poprvé doslechla o spolku s názvem Přátelé vepřové pečínky, trochu jsem se vyděsila. Pohybuji se spíše v prostředí městských ekologů, kteří inklinují k vegetariánství až veganství a zabíjení zvířátek odmítají. Pak jsem ale změnila názor...

Duší sdružení Přátelé vepřové pečínky je farmář a všeuměl (skoro bych řekla lidový mudrc) Zdeněk Polanský, který hospodaří velice přírodním způsobem na čtyřech hektarech v Pístině na Třeboňsku. Loni jsme jeho usedlost navštívili a vyhodnotili jako ukázkový permakulturní projekt – viz ekomapa sdružení Veronica tady: http://www.veronica.cz/ekomapa/#k=ostatni_permakultur

Na jeho pozemcích v praxi uvidíte, jak vypadá takzvaný „jedlý les“ (pod tímhle často používaným anglicismem se skrývá takový pestřejší ovocný sad s více patry vegetace a více funkcemi), zeleninové a bylinkové polykultury (tedy opak běžných monokultur), a také jak se dají zdařile propojovat a provazovat toky energií, živin a materiálů mezi zvířaty a rostlinami, rybníky, loukami a záhony, mezi domem a okolím.

No a na této farmě žijí šťastná prasátka – užívají si venkovní výběhy, s potěšením se sluní, rochní v blátě, rýpají v zemi, nebo se skrývají v bujné vegetaci. Je jasné, že do ekosystému patří, jsou jeho součástí, spotřebovávají rostliny a nějaké drobné živočichy a zase pozemek hnojí a provzdušňují. Podobně využívá prasata asi nejslavnější evropský permakulturní farmář Sepp Holzer, který hospodaří v rakouských Alpách.

No dobrá. Ale jak je to s tou nejchoulostivější otázkou – samotným zabíjením?

Nejlépe to objasní citát z webu Přátel vepřové pečínky; následující pasáž obsahuje nejen recept na bezstresovou porážku selete, ale i podnět k občanskému tlaku na politické změny, což je pro Zdeňka Polanského typické a je to další věc, kterou připomíná zmiňovaného „sedláka rebela“ Seppa Holzera, který rovněž brojí proti veškerému omezování, regulacím a byrokracii:

„Recept na Lahůdkové dietní škvarky ze selete pořízeného z domácího, přírodního, ekologického nebo permakulturního chovu.

Nejprve si pořídíme živé sele z některého z výše uvedených chovů. Jednoduší by bylo pořídit si trochu syrového sádla, ale v řeznictví sádlo ze selete neseženete a přímo od chovatele nemůžete, neboť to NENÍ V SOULADU SE ZÁKONEM. Myslím, že je tomu přesně naopak, a to sice, že ZÁKON NENÍ V SOULADU SE ZÁJMY A POTŘEBAMI OBČANŮ, a proto je nutno zákony změnit. Takže si pořídíme živé sele, které nejprve nakrmíme suchým osoleným a okořeněným šrotem, nebo chlebem apod., abychom mohli provést bezstresovou porážku. Když už má sele pořádnou žízeň, napojíme ho pivem nebo vínem, nejlépe množstvím, které snese, a zhruba do hodiny můžeme začít s vlastní porážkou. Sele sotva stojí na nohou, a tak nepotřebujeme ani asistenci další osoby, ťukneme ho paličkou do hlavy, ihned vykrvíme a dále pokračujeme jako u klasické domácí zabijačky. Chceme-li na něco použít krev, nemusíme mít obavy z dvou až tří promile alkoholu v krvi selete, neboť ten se při zpracování vypaří. Syrové sádlo, které jsme i s kůží stáhli ze selete, dáme vychladit, aby se nám dobře stahovalo z kůže, a zbytek , tj. celé sele bez kůže, použijeme podle jiného receptu. Po stažení z kůže sádlo nakrájíme na kostky a do zlatova vyškvaříme. Škvarky konzumujeme ještě teplé, nejlépe s osolenou ředkví, a zapíjíme dobrým pivem, přičemž diskutujeme o Přátelích vepřové pečínky.“

Není maso jako maso

Vegetariánství a tím spíše veganství obecně snižuje naši ekologickou stopu a tím je velice prospěšné – velký díl orné půdxy a tím i spotřebované nafty a umělých hnojiv věnujeme na krmení pro zvířata, kterými se tyto rostliny musí „propasírovat“, abychom měli svoji každodenní porci masa. Sama jsem byla v dospívání několik let vegetariánka a můj mladší syn je vegetarián celoživotní a nijak mu to nevymlouvám. V podstatě jsem ale dospěla k tomu, že když si dáte maso svátečně a když nepochází ze „zvířecího koncentráku“, není na tom nic špatného.

Pro objasnění rozdílu mezi masem, které běžně koupíte v supermarketu, a masem od ekofarmáře na závěr ještě jeden citát z webu Přátel vepřové pečínky (PVP):

„V celé Evropě novodobí kněží v bílých pláštích nadiktovali všem všežravým prasátkům jednu jedinou suchou kaši složenou ze čtyř druhů obilovin, jedné bílkoviny a syntetických vitamínů a přídatných látek. K tomu čistou vodu. Představme si ten život my stejně všežraví lidé a k tomu chlívek tři krát tři metry. Co nám prasátka provedla, že je tak trestáme. Neměli bychom jim být vděčni za ty pochoutky, co nám dávají? Vůbec se nedivím dietologům a dnologům ( lékař léčící dnu), že nám maso nedoporučují. Podívám-li se však do permakulturního chovu, vidím výběhy pět arů na jedno prasátko, sto dvacet druhů krmných rostlin, pět druhů živočichů mimo to, co si narejou, a mimo čaj. Taková prasátka mají přirozenou imunitu, nemají zvýšený cholesterol, maso z nich nepotřebuje tolik solit a kořenit a to vše se pochopitelně projeví na zdraví jedlíka vepřového masíka, a ten již tuší o čem je PVP.“