V čem je kouzlo sociokracie

Pod tlakem okolností jsem se ponořila do tajů sociokracie a zkoumám, jak by se tahle metoda dala využít v našem spolku...

Zase jsem v tom. Tedy ne V TOM, na to už nemám věk, ale zase už nebyl nikdo jiný ochoten dělat předsedu naší neziskovky. Tentokrát bych na to chtěla jít zgruntu jinak!

Člověk má tendenci v prvním plánu propadnout hektické hyperaktivitě a posléze zoufalství, jak se to na něj všechno hrne. Například nás čeká zápis nových stanov do spolkového rejstříku, vyžadovaný zákonem, což je podle všeho procedura příjemná asi stejně jako trhání zubů… ale musím hledět dál do budoucnosti a říct si, co je mým cílem. Tedy mým cílem jednoznačně je, aby dění v našem spolku bylo natolik lákavé, aby se jeho vedení chtěli ujmout jiní lidé. Ten loňský pokus bohužel nevyšel, ale příště už to musí klapnout! Management té naší mrňavoučké organizace by přece určitě šel dělat nějak svižně, lehce, s vtipem, hravostí, nápady. Konečně permakultura, kterou se zabýváme, sama o sobě představuje inovativní životní strategii (v protikladu k všemu zkostnatělému, rigidně rozškatulkovanému, sešněrovanému zažitými pravidly a byrokratickému) – aspoň já ji tak vnímám.

Jenže jak na to? Radikálně, to jest od kořenů věci (radix = kořen). Proto jsem začala zkoumat nástroj sebeorganizace lidských skupin zvaný sociokracie. Zhlédla jsem několik videí na You Tube a nejvíc mohu doporučit lektora jménem James Priest, který principy sociokracie vysvětluje krásně a přehledně. Kdo by se tomuto tématu chtěl věnovat opravdu pořádně, určitě by měl absolvovat on-line kurz sociokracie, nebo si zajet třeba do Anglie na víkendový kurz, aby mu procesy sociokratického rozhodování a obecněji i hledání celkového zaměření určité skupiny lidí opravdu přešly do krve. Zde mohu se čtenáři sdílet to hlavní, co jsem na You Tube pochytila, aby se pak sami mohli rozhodnout, zda to se sociokracií zkusí dál. A v závěru vysvětlím, jak by se sociokratické prvky podle mého názoru daly aplikovat na provoz naší neziskovky. 

Rozhodování konsentem

Srdcem a řekla bych, že taky prubířským kamenem této metody je proces rozhodování. Běžně se kolem sebe setkáváme s trojím typem rozhodovacího procesu: A) autoritativním, kdy všechno rozhodne šéf, což je rychlé, ale hodně se přitom plýtvá schopnostmi podřízených, B) demokratickým, kdy se po určité diskusi hlasuje a vítězí názor většiny, a C) konsenzuálním, kdy se všichni spontánně shodnou, ale pokud ne, je to velmi náročné na čas i na psychiku. Rozhodování konsentem má nejblíž k variantě C), ale je strukturovanější a pragmatičtější – proces je zaměřený na to, co je reálně možné.

Jak vysvětlit rozdíl mezi konsensem a konsentem? Při konsensu by se všichni měli s rozhodnutím ztotožnit, a to spontánně a živelně. Při konsentu jde o souhlas vyšlý z diskuse, kde se vyjasnily všechny námitky (důvody proti - objections) a vyjádřily všechny výhrady a obavy (concerns). Námitky se zde nepokládají za nic špatného, jsou naopak projevem širší moudrosti a pokud by se neprobraly, mohlo by se všechno později zvrtnout. Konsent nastane tehdy, když jsou všechny námitky na základě rozumných důvodů rozptýleny a staženy, žádná námitka nesmí přetrvat. Konsent je tedy pragmatická záležitost – rozhodnutí se přijímá i s výhradami a obavami, je to nejjednodušší a nejefektivnější varianta, se kterou všichni zúčastnění mohou žít. Celý proces je orientován na rozumně dosažitelný výsledek, vůbec se nevyžaduje kolektivní nadšení.

Rozhodování se děje v kruhu, který si zvolí facilitátora. Nejprve je přednesen a vysvětlen návrh (proposal), kterému musí všichni porozumět. Pak všichni po řadě řeknou svoji zpětnou vazbu – jak na ně návrh působí, případně vznesou námitky. Následuje diskuse a vše se uzavře „kruhem konsentu – consent circle“. Důležité je naslouchat ostatním, vše se děje v přiměřeném tempu, aby byli všichni vyslechnuti. Role mediátora je velice důležitá, musí uhlídat, aby probírání výhrad a obav příliš nepřebujelo, a vyzývá osoby, které mají námitky, aby navrhovaly jiná, přijatelná řešení.

Když to porovnáme s běžným demokratickým modelem, kde si lidé skáčí do řeči, snaží se do ostatních „hučet“ své argumenty a vše je ukončeno hlasováním, po kterém někteří účastníci mohou zůstat zcela nespokojení, je tento model založen daleko víc na respektu k názorům a pocitům zúčastněných a neměl by v nikom zanechat pocit nedořečení, nepochopení a nevyslyšení. Možná je časově náročnější, ale o to jsou výsledky trvalejší.

Další důležité nástroje

Po metodické stránce jsou zásadní tyto tři základní kameny sociokratického modelu:

- rovnost (rovnocennost, vyváženost všech)

- efektivita (zaměření na cíl nebo výsledek, kterého chceme dosáhnout)

- transparentnost (nic neprobíhá za zavřenými dveřmi a netají se)

Skupina lidí, které o něco jde, by si měla vyjasnit následující záležitosti:

- vizi – jak vypadá žádoucí budoucnost

- poslání – jak vypadá výsledek úsilí dané skupiny

- cíle – konkrétní produkty, služby, zkušenosti, dosažené změny a tak dále, podle toho, oč skupina usiluje

- hodnoty – pomáhají definovat vnitřní kulturu skupiny, dají se vyjádřit nějakým jednoduchým sloganem typu „rovnost-volnost-bratrství“.

Přidělování rolí a sledování činností

Když je přijato nějaké rozhodnutí, vytvoří se adekvátní role a vyberou se pro ně lidé. Děje se tak procesem nominace, kde se vyslovují všichni v kruhu, lidé mohou nominovat i sami sebe, a posléze se dosáhne konsentu. V dohodnutém termínu se dělá přehled jejich činnosti (performance review). Přitom všichni vyjádří danému člověku nejprve ocenění a pak navrhují, co by se ještě dalo zlepšit.

Každý rozhodovací proces nebo přehled činností je zakončen oslavou!

Struktura více kruhů

U větších skupin lidí, které se dělí na podskupiny, si jednotlivé kruhy vyberou své reprezentanty, kteří za ně jednají v hierarchicky vyšších kruzích. Jde tedy o kombinaci rovnostářství a určité míry hierarchičnosti.

Spoustu dalších a jistě důležitých záležitostí jsem v tomto stručném přehledu ani nezaznamenala. Vybírala jsem hlavně to, co bychom mohli v naší neziskovce bezprostředně použít. Každému zájemci určitě doporučuji vlastní studium tohoto zajímavého systému!

Aplikace na náš spolek

Stanovy, které jsme právě přijali, stojí na demokratickém modelu: největší pravomoci má valné shromáždění, které se ale schází jen jednou ročně, mezi tím rozhoduje rada a statutárem je předseda. Rozhoduje se vždycky hlasováním, v praxi v rámci rady někdy i konsenzem.

Na druhé straně máme řadu aktivit (kurzy, vydávání tiskovin, on-line obchod, propagace v médiích, organizace různých setkání, síť ukázkových projektů po celé ČR, regionální centra a podobně), které mají své koordinátory. Ti mohou, ale nemusí být zastoupeni v radě, momentálně je naše rada jen tříčlenná a aktivních lidí – koordinátorů a dalších – je kolem deseti.

Protože spolupráci koordinátorů s radou nemáme ve stanovách ošetřenou, můžeme tady zkusit sociokratický model!

Znamenalo by to několikrát ročně setkání v kruhu. Účastnili by se radní, koordinátoři a další aktivní členové, kteří by měli zájem. V tomto kruhu by se formovaly náměty a strategie pro další činnost, diskutovalo by se i o financích a podobně. Hned by se tu přidělovaly role a určovaly termíny, dokdy co udělat. A taky by se slavilo!

Jak na to koukám, vlastně by šlo o strategické plánování, ale ten proces by byl takový měkčí a zvnitřnělý. A současně efektivnější, protože by se krásně vytříbilo, kdo se jednotlivých úkolů ujme a jak na to půjde.

Howgh. Snad by se to mohlo ujmout...