Šťastný to muž

Mám mentálně retardovaného bráchu. Hodně retardovaného. Fakt bych ho nechtěla mít doma a nestydím se za to!

V časném podzimu vždycky jedeme navštívit brášku do Jizerských hor. Další rodinná návštěva se pak koná na jaře, pokud možno za dostatečně laskavého počasí, abychom s ním mohli jít na procházku. Jelikož jsem s ním vyrůstala – je o pět let mladší – nedělá mi problémy se k němu hlásit a beru jeho existenci víceméně jako samozřejmost, ale vím, že kdybych se o něj měla systematicky starat, bylo by to nad mé síly.

Když mám někomu jednoduše vysvětlit, jak na tom bráška je, řeknu, že je psychicky asi tak na úrovni psa. Mluvit neumí vůbec, nejvíc ho zajímají dobrůtky, které matka při návštěvě tahá z tašky, v očích mu občas zableskne jiskřička zájmu a veselosti – případně šibalství, načež vás nečekaně silně praští do zad – a když s ním chodíme po turistických stezkách v Jizerkách v okolí jeho domova, respektive ústavu, lidi, které potkáváme, si ho udiveně prohlížejí: je nahrbený, chodí tak jaksi vrávoravě, obličej zbrázděný jizvami po akné má věčně zkřivený do některé z podivných grimas, prsty provádějí křečovité drobné pohyby, mnutí, někdy jimi luská… prostě napohled fešák. Chození na procházky – s neustálým krmením sušenkami - je jediný možný program našich návštěv. Občas se ale unaví nebo se mu něco nelíbí, a pak začne z plných plic vykřikovat: „Ba! Ba! Ba!“ To je tak celý jeho repertoár.

Musím říct, že si hluboce vážím veškerého personálu, který se o duševně postižené v domově stará, ale sama bych to nedokázala. Ještě tak při nějakém mírnějším postižení, jako mají třeba někteří chovanci s Downovým syndromem, kteří jakž takž mluví, chovají se zhruba jako dvou- nebo tříleté děti a jsou velice milí a láskyplní, i když to s nimi asi také vždycky není snadné – tak v těchto případech bych si snad dovedla představit, že takového jedince můžete mít doma a vodit ho přes den někam do stacionáře. Ale pokud jde o lidi, kteří jsou na tom tak špatně jako můj bratr, pak je podle mě umístění v ústavu naprosto na místě. Vysoce kvalifikovaný – nebo tak skvěle empatický – personál dokáže rozpoznat, co brácha v danou chvíli potřebuje, proč například vytrvale vyřvává ono zmiňované ohlušující „Ba!“, nebo proč vám uštědřuje záludné herdy do zad, což jsou situace, kdy by mi velice rychle vytekly nervy. I on totiž potřebuje podněty a osobní péči, ačkoli navenek to tak nevypadá a my laici to nepoznáme. No jistě, kdyby nebylo zbytí, taky bych se s ním naučila nějak zacházet, ale rozhodně si tak náplň svého života nepředstavuju a byla bych z toho frustrovaná a nešťastná.

Brácha se zdá být v domově velice spokojený – zřejmě má své dny čímsi naplněny, například k ložnici mu na stěnách visí velké nástěnky plné obrázků, především jídla, a on si je prý prohlíží, i když mně se nezdá, že by byl schopen cokoli delší chvíli soustředěně pozorovat a chápat to. Ale prý rozumí víc, než by do něj člověk řekl. – A navíc samozřejmě nemá naše běžné starosti se zaměstnáním, inkasem, nejistou budoucností, iritujícími politiky, hrozícími chorobami a stářím, s tím, co mu kdo rejpavého řekl a jak to myslel… Takže můžeme směle říci: šťastný to muž!