?

jak vy víte, že nevnímá to jak na něj lidé koukají apod. to určitě nevíte, to že se sám neumí nějakým způsobem vyjádřit, ještě neznamená, že necítí emoce a hlavně nevnímá reakce okolí - myslím, že to vnímá a to vám řeknu, to musí být dost strašný 

Re: ?

Je docela dobre mozne, ze to vnima. Mam mentalne postizeneho syna, o kterem si taky nekdo muze myslet, ze nevnima, ze nema mezi lidmi to same postaveni jako ostatni. Ale on si to uvedomuje. Da mi to najevo. To ale Eva Hauserova asi neni schopna poznat. Staci se podivat do jejich feministickych knih plnych nenavisti. Eva Hauserova bude neempaticka a sebestredna osoba, ktera tyhle veci neni schopna vnimat.

Ta Hauserova je opravdu pripad

Mam doma mentalne postizeneho syna. Ted si tadu ctu, ze je to vlastne fajn a ze je mu tak dobre. Muj syn by jiste mel radeji starosti o slozenky nez zit jako postizeny. Vidi dobre, ze je jiny. Eva Hauserova v jedne sve knize napsala, ze muzum by nemelo byt dovoleno vykonavat kvalifikovane prace a meli by pouze pracovat manualne. Predpokladam tedy, ze ona sama je rada ze ma takoveho bratra jakeho ma, ktery nikdy na nic kvalifikovaneho nebude stacit.  

no tedy

mám pocit, že si protiřečíte. naprosto bych váš postoj chápala, zarážející je jen návštěva 2x ročně, ale napsat, že máte svého bratra ráda a vzápětí jej popsat  a po onom popisu napsat zkrátka fešák, to je hnusné a já z toho cítím nenávist. Takže nějak nechápu, proč jste se vůbec do tohoto tématu pouštěla.

Re: no tedy

Vidíte, a já z toho naopak citím opravdovost. Můžete mít ráda kohokoliv, zvláště potom mladšího sourozence, kterého jste provázela prvními roky života. A můžete potom těžce hledat něco pozitivního, když Vás bolí srdce z jeho stavu. Autorka nemá ani tu útěchu, že by jako člověk s Downovým syndromem byl bratr schopen něčemu se naučit, mít život omezený, ale přitom dost podobný tomu, co žijeme my sami.

On má svůj svět a rodiny takto postižených se neustále ptají samy sebe, nakolik lze povytáhnout je směrem k nám (což chápeme jako určitou metu), nakolik jim lze opravdu porozumět. ty návštěvy bývají poutí se směsí pocitů. Je to povinnost, stud, naděje, hrst skrytých, nelogických přání, hledání otázek a odpovědí...

HA,HA,HA,HA

HA,HA,HA

Otevřené a drsné?

Postavila jste se k  tématu čelem. Na jedné straně je drsné říct, že jsme rád/a za to, že je někdo v ústavu a nemusím ho mít v přímé péči, na straně druhé vím, že to každý nedokáže. Denně jsou přítomné strachy, co by se mohlo stát, člověk ze svého života musí odkrojit hodně sil, empatie a svobody. Nakolik má kdo právo to po něm chtít?

jsou to velice bolestivé a věčné otázky, pokud člověka potkají a dokud člen naší rodiny žije. Stal se nechtěným břemenem a bude jím i pro další generace, protože zosobňuje obavy, že se "tohle" může objevit znovu.

Ale možná v té změti pocitů, která se snaží setřepat chmury problematického spojení, sourozenectví, povinností a připomínání, je přece jen cosi pozitivního. Byla Vám dána spousta darů, které by Vás mohly snadno vytáhnout vysoko nad problémy různě chudých lidí. Bratr Vás svou přítomností vrací k nejzásadnějším úvahám o smyslu bytí a života. Váš závěr je trochu násilný, ale nezastře, že díky bratrovi jste vždy o něco bohatší - a moudřejší.

Re: Otevřené a drsné?

Souhlasím s Vámi, ale ještě bych přidala, že jsou případy, které vyžadují péči a dozor 24 hodin denně a to jeden člověk ani zvládnout nemůže.

Ne vždycky je to otázka volby, ale nutnosti. Moje známá musela po smrti rodičů odvézt postiženého bratra do ústavu, protože měla dvě malé děti a bez práce by je neuživila.

Člověk je rád, pokud že takové případy nemusí řešit..

Paní Hauserová

to je Váš příběh? Měla jsem  při čtení pocit, že jste jen pozorovatelkou..., nezlobte se, jestli jsem se Vás nějak dotkla, mám přátele, kteří mají postiženou dceru (měli ji doma, nyní je dospělá a též žije v ústavu), takže mohu říct jen "byla jsem přitom", samozřejmě nevím, jak těžké musí být, když jste uvnitř, zúčastněná, srdcem zapletená...Děkuji za odpověď.H.N.

Proč

Proč mi z toho článku neodbytně zaznívá nějaký falešný tón?

Dílna

tvůrčího psaní,to je hned zřejmé.Něco genderového by nebylo ?

Až na ten slovník, který má trochu obsáhlejší,

se chovám zhruba stejně jako Váš bratr. Zajímá mě hlavně jídlo, leckdy jsem zhrbený, občas mám tiky......

 A tak se mi naskýtá myšlenka, zda nejsem rovněž retardovaný. Díky za hezký článek na sobotu.