Slasti a strasti amatérského pokusničení

Loni mě začal zvýšenou měrou zajímat mikrobiální život v půdě na zahrádce, konečně mám z dob svých studií mikrobiologické „kořeny“.

Tedy musím přiznat, že z půdní mikrobiologie nás toho na univerzitě moc neučili, ale přečetla jsem si skvělou knihu Teaming with Microbes amerických autorů Jeffa Lowenfelse a Wayne Lewise, která mě nakopla a namlsala. A dostala jsem chuť pustit se do vlastnoručního experimentování. Se zvyšující se stařeckou dětinskostí se mi evidentně vrací hravost a chuť zkoumat věci pěkně od základu.

Přispěla k tomu i skutečnost, že se poslední dobou na trhu objevují různé mikrobiální přípravky, které mají zlepšit kondici rostlin a úrodu, ale jak dalece v praxi účinkují? Trochu mi to připomíná situaci s horninovou neboli minerální moučkou, kterou jsem popsala ve svém blogu z letošního dubna.

Takže jsem zatoužila některý tenhle přípravek vyzkoušet. Jejich nevýhodou ovšem je, že nevydrží uskladněné moc dlouho. Pokud je neotevřete, tak 1-2 roky, a pokud je otevřete, jen jedinou sezónu. Ono to ani jinak nejde, mikroby v nich „spí“, tedy jsou zasporované, a je to podobné jako se schopností klíčení semínek – ta prostě s časem klesá.

Kde vzít pokusné políčko a rostliny?

Nevlastním žádné políčko, na kterém by byly vyrovnané podmínky a dalo se použít jako pokusné, jen malou přírodně-permakulturní zahrádku, dosti zarostlou dřevinami a s chaoticky polykulturními záhonky, takže na každém jejím místě jsou úplně jiné podmínky, co se týče osvětlení, půdy nebo vlhkosti. Tím pádem mi nezbývalo než začít pracovat s pokusnými květináčky a ty umístit na rozšířenou betonovou cestičku za domem.

Mimochodem, pokud by měl někdo ze čtenářů v Praze a okolí přebytečný pozemek (záhonoviště) řekněme asi tak 5x10 metrů a chtěl mi ho půjčit na příští sezónu, napište mi prosím (mail je v mém medailonku), budu nadšená a vám odpadne práce. A pokud se něco urodí, můžeme se dohodnout, že vám to nechám.

Zatím jsem ale tedy pokusničila jen v pidiměřítku, které samozřejmě nepřinese žádné důvěryhodné výsledky, nejvýš může něco naznačit. Abyste získali solidní a statisticky průkazné výsledky, musíte mít docela hodně rostlin, řekla bych tak řádově stovky, a také je dobré zkusit stejnou věc opakovat v různých podmínkách, čili pokus reprodukovat. Jinak se vám do toho mohou plést faktory, které si ani neuvědomíte, například že je na různých místech políčka různá vlhkost, vítr, půda má trošku jiné vlastnosti a žijí v ní i odlišná zvířátka.

Takže jsem loni zjara vynesla ze sklepa zásobu stejných květináčků (nahromaděných za léta zahradničení) a vysela jsem semínka. Jako pokusné rostliny jsem zkoušela červenou lebedu, libeček a rajče. První dvě se neosvědčily především proto, že klíčily nekontrolovaně, jak samy chtěly, a vzápětí je obvykle sežrali plzáci nebo stínky (ty mám na zahrádce silně přemnožené a nespokojují se s tlejícími odpady, ale doslova sežerou, nač přijdou). Rajčata aspoň klíčila spolehlivě a útoky plzáků a stínek přežívala, ale v loňském deštivém létě někdy zašla na přemokření (moje chyba, květináčky stály ve vodě a já jsem dost často nevylévala podtácky).

Překvapení s vojtěškou

Loni mi tedy z pokusných rostlin přežily jen trosky, ale i tak jsem získala jeden zajímavý výsledek.

Pokusné rostlinky jsem rozdělila do pěti skupin po třech, v každém květináčku bylo jedno rajče v substrátu ze zahradního centra. Před vysazením jsem na dno květináče přidala A) granule hnoje, B) mykorhizní přípravek, C) minerální moučku, D) vojtěškové granule (prodávají se jako krmivo pro králíky), a E) kontrolní skupinka nedostala nic.

Asi polovina rostlinek podlehla přemokření a v růstu těch přeživších nebyly patrné velké rozdíly, až na… ty vojtěškové granule! Rostliny byly v nápadně skvělé kondici, obrovské a šťavnatě zelené. Vysvětlení? Buď vojtěška obsahuje dusík v tak zázračné podobě, že je lepší než různé hnojivé přípravky, anebo zapůsobila i mechanicky – absorbovala přemíru vlhkosti.

Přehřívají se rostliny v černých květináčích?

V dalším loňském pidipokusu jsem postavila na osluněné místo dva květináče s půdou a rajčetem, jeden z černého plastu, druhý ze světlého, nažloutlého, a snažila jsem se, aby v obou byla stejně vlhká půda. Naměřená teplota v černém květináči byla 30o C, ve světlém 26o C, což není zas takový rozdíl, abychom mohli říct, že se rostliny v černém plastu „uvaří“. Při bližším zkoumání jsem usoudila, že vzhledem ke sklonu slunečních paprsků hraje větší roli černý povrch půdy, než povrch květináče. Zkuste si to nakreslit: pokud je letní úhel dopadu paprsků 60 stupňů, pak se daleko víc zahřívají vodorovné plochy než ty svislé, nebo blížící se svislým.

Letošní experiment

Zakoupila jsem jeden z přípravků obsahujících prospěšné mikroorganismy, který má podpořit zdraví a kondici rostlin, a tím i jejich plodnost, dál ho budu označovat EM jako „efektivní mikroorganismy“. (Tyto preparáty tvoří směs laktobacilů, fototropních bakterií a ještě dalších mikrobů, které by měly být účinnější než běžné mikroorganismy, které určitě rostliny za zahrádce kolonizují z půdy a ze vzduchu.) Přípravek se měl aplikovat postřikem na listy jednou za deset dní, takže jsem si přikoupila ještě pětilitrový postřikovač na ruční pohon (vždycky do něj ručně napumpujete přetlak vzduchu). A poctivě jsem po celé léto každých deset dní postřikovala EM tři rostliny divokého rajčete, zatímco tři kontrolní rajčata jsem nechávala bez ošetření. (Tyto kontrolní rostliny by také bylo možné stříkat jen vodou bez EM, abychom vytvořili co nejpodobnější podmínky, jenomže tato rajčata by víc trpěla plísněmi, a kromě toho se v praxi buď nestříká vůbec, nebo nějakým přípravkem, a jen blázen by stříkal rajčata na listy čistou vodou).

Rostliny jsem vůbec nezaštipovala, u divokých rajčat se to nedělá a nechávají se zkošatět do džungloidních keříků.

V červnu nebyl mezi oběma skupinkami vidět žádný rozdíl.

V srpnu se už obě skupiny napohled trochu lišily: kontrolní skupina byla košatější, nižší a zelenější, spodní listy neměly tendenci žloutnout. Postřikovaná skupina byla vytáhlejší a spodní listy žloutly. Plodů bylo jen málo a rozdíly v jejich počtu a velikosti se nezdály výrazné.

Po přesazení do větších květináčů žloutnutí přestalo a rostliny ošetřované EM si udržovaly náskok ve výšce (o 10-15 cm z celkové výšky 50-60 cm). Plody dozrávaly a já jsem si zapisovala zvlášť váhy plodů sklizených ze 3 kontrolních rostlin (KO) a 3 rostlin ošetřených EM.

Výsledky

Sklizeň plodů:

3 rostliny EM – 288,6 g, tj. o 16 % víc než KO – zdá se, že EM opravdu podpořily plodnost!

3 rostliny KO – 249,2 g

Biomasa (sušina zvážená v říjnu po likvidaci rostlin):

EM:

1. rostlina 122,5 g

2. rostlina 118,2 g

3. rostlina 137,3 g

Celkem 378 g, o 29 % méně než KO

KO:

1. rostlina 134,4 g

2. rostlina 267,2 g (tahle váha je úplný úlet)

3. rostlina 134,1 g

Celkem 535,7 g

Jelikož váha té druhé kontrolní rostliny se výstředně vymyká ostatním výsledkům (nejpravděpodobněji pořádně nevyschla, vyschnutí jsem totiž hodnotila jen pohmatem – nať při pomačkání mezi prsty šustila), můžeme ji při vyhodnocení vynechat a počítat její váhu stejně jako těch ostatních – 134 gramů. Rozdíl ve váze vytvořené biomasy EM a KO rostlin pak bude jen 6 %.

Shrnutí: sklizeň rostlin postřikovaných EM byla o 16 % vyšší, sušina celých rostlin zase nejméně o 6 % nižší, takže se zdá, jako by se tyto rostliny snažily hnát víc do plodů než do nati, což je dobře. Jenomže celý vzorek je opravdu malý.

Největší poučení ze všeho, co jsem tu popsala, je asi takové, že cesta amatérského pokusníka je trnitá. Spoustu věcí nemáte možnost změřit (jako míru vysušení nati, nebo nutriční hodnotu rajčat), vzorky jsou jen malé a nemůžete vyloučit působení dalších faktorů (co když měla některá rajčata víc slunce nebo zálivky?).

Ale přesto mi to připadá jako napínavá zábava a napřesrok v ní hodlám pokračovat.