Z německého koncentráku do sovětského Ruska

Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.

Autorka má výjimečný talent k poutavému vyprávění, takže se do všeho, co líčí, hned vžijete, prožíváte to spolu s ní a trnete úzkostí a hrůzou. Všechno začíná v idylickém předválečném Československu, kde život holčičky narozené v roce 1930 do láskyplné a dobře situované rodiny zpočátku vypadá pohodově a normálně, ale postupně se nad ním stahují mraky – i když to, co za pár let nastane, si nikdo neumí představit ani v nejhororovějším snu. Postupně s protagonistkou prožíváte, jaké to je, když jste stigmatizováni jako „nižší rasa“ a připravováni o další a další stránky běžného života, od příkazu odevzdat všechna domácí zvířata (což znamenalo vzdát se kanárka), přes zákaz jezdit tramvají a chodit do školy, po stěhování celé rodiny do stísněných poměrů, kde směla obývat jen jedinou místnost… Následuje transport do Terezína, kde dívka žije v dětské skupině, kterou dokáží obětavé vychovatelky stmelovat a vlévat do mladých duší naději, odhodlání a pevné morální hodnoty… a pak transport do nepředstavitelně hrůzných poměrů dalších koncentráků, jejichž přežití se rovnalo opravdu zázraku.

Všechno graduje jako v promyšleném hororu, přitom je to jen střízlivý popis skutečnosti. Tohle vylíčení holocaustu je působivější než různá jiná, která jsem kdy četla, snad i kvůli tomu pohledu dětskýma očima.

Nahlédnutí do socialistického Ruska

Snad ještě zajímavější, protože unikátní, je vylíčení toho, co v životě protagonistky následovalo po válce. Sovětští vojáci poslali osvobozené vězenkyně vlakem na východ, do hloubi Sovětského svazu, ostatně z Československa byly v té době osvobozené od nacistů sotva Košice.

Ve skupině vězenkyň zaujala tehdy čtrnáctiletá Evelina vojenského lékaře, který se ji rozhodl adoptovat a nabídl jí, aby žila s jeho rodinou v Leningradě. Její kamarádky jí radily, aby souhlasila, vždyť se může později vždycky vrátit domů. Realita ale nebyla nijak růžová – dívka, která stále vzpomíná na život v předválečné Praze, po které se jí stýská, připravená o všechny příbuzné a o vlast, se najednou ocitá v drsných poměrech běžné sovětské domácnosti. A nejde jen o nepohodlí spojené s tím, že rodina obývá v komunálním bytě jen jedinou místnost, což byla běžná dobová praxe, že trpí hmotným nedostatkem (i když ne vysloveně hladem) a všechno je na lístky, nebo se na to stojí nekonečné fronty… ale dospívající dívka hlavně strádá citově, protože výchova adoptivních rodičů je velmi přísná, restriktivní a postrádá pochopení a láskyplnost. Evelina nesmí vůbec mluvit o své minulosti, nikdo nebere ohledy na to, že zvládat celý nový život a studium v ruštině je pro ni těžké. Nakonec ale úspěšně vystuduje, stane se (paradoxně) učitelkou němčiny a založí si šťastnou rodinu s milujícím manželem a dětmi. Hledání vlastního bydlení ale představuje velmi tvrdý oříšek…

Tohle všechno je v knize vylíčeno už stručněji, ale přesto to otevírá fascinující vhled do sovětského života a kultury té doby – všechno je z našeho současného pohledu zvláštně drsné, uspokojování základních životních potřeb je nesmírně náročné, na druhé straně neexistují maloměšťácké praktiky běžné v socialistickém Československu, kdy se třeba bedlivě sledovalo, kdo vyvěšuje do oken při komunistických svátcích praporky, a pokud to neudělal, mohlo to mít dopady třeba v omezení možnosti vycestovat, studovat a podobně.

Jakýsi happyend nastává až na samém konci, kdy se vypravěčka ve svých pětašedesáti letech opět natrvalo usazuje ve své milované Praze.

Je to vlastně zajímavý příspěvek k současným oblíbeným debatám o ruské mentalitě: k tomu autorka říká, že nelze generalizovat, protože ruská společnost je velmi rozvrstvená; ale z kontextu vyprávění si člověk může udělat představu, co je v ruské kultuře běžné až samozřejmé – přinejmenším různá omezování, zákazy a samozřejmé přijímání všemocnosti výše postavených nabobů. Při takové hrubozrnnosti myšlení není divu, že je okolním menším národům automaticky připisována úloha vazalů – buď těch „našich“, nebo těch „cizáckých“, a jiná možnost neexistuje. Tedy tohle už dodávám za sebe, protože autorka nikoho neposuzuje a její pohled na svět zůstává velmi laskavý. Jen holocaust nedokáže jeho původcům odpustit – a v tom má jistě pravdu.

Evelina Merová, Opožděné vzpomínky, Barrister &Principal 2021