Sám sobě bachařem

Tak jsem konečně viděla dokument Heleny Třeštíkové René, o notorickém vězni a člověku, jaký by byl dříve označen za individuum práce se štítící. Tomu človíčkovi evidentně chybí kus mozku. Přemýšlím, jaký…

Film je ohromný, kouzelné je to prostříhání obrázků ze života Reného s politickým děním, s přísahami prezidentů a tak podobně. Na jeho obsahovou stránku ovšem reaguju podobně jako většina lidí, kteří ho zhlédli: neubráním úvahám na téma, v čem je problém, aneb proč tenhle týpek žije zrovna takhle a ne jinak. Zda má vůbec v životě volbu a proč mu jde všechno tak nějak šejdrem.

Nemyslím si, že jde o rebela, beatnika nebo něco podobného.  Nad svou situací má sice určitý nadhled a někdy mluví docela inteligentně, jenomže… proti čemu svým životním stylem vlastně protestuje? V kostce řečeno proti tomu, že úplně každý člověk, i ten, který vůbec nepracuje, nemá v naší společnosti velmi slušný životní standard. Zatímco ti, kdo kradou a loupí, si mohou užívat buď omezenou dobu (pokud to jako on dělají na nižší úrovni) nebo i celý život (pokud to dělají na skutečně kvalifikované a vysoké úrovni). Protestuje proti šedi, která čeká (aspoň na nějakou dobu) na nekvalifikovaného člověka bez známostí a styků, ještě navíc s kriminální minulostí. Už předem hlásá, že nedokáže vykonávat monotónní, špatně placenou práci ani jediný den, protestuje proti tomu, že musí mít trpělivost, než by se dostal do nějaké lepší situace, nevidí přes tu prvotní šeď žádné vzdálenější obzory. Jeho úvahy se točí v kruhu asi takhle: „Budu chodit do nudné práce, zařezávat osm hodin denně, a několik let šetřit na sedačku, pak několik let na auťák… není lepší najednou ukrást větší množství peněz a aspoň chvíli si užívat?“ – A to i když ho pak zabásnou. Vězení mu sice vadí, ale argumentuje tím, že v té base aspoň jasně ví, co má dělat, takže to pro něj svým způsobem  není zas tak strašné.

René snad není hloupý, ale ta jeho představa o nudné jednotvárné práci a šetření až do smrti je přece strašně primitivní. Jako by ho nikdo nikdy neseznámil s tím, že je potřeba nějakou dobu zatnout zuby a ovládnout se, a pak se věci začnou lepšit. V práci mu začnou věřit, dostane se do lepší pozice, zvýší si třeba kvalifikaci a tak dále. – To tajemství je jednoduché. My spořádaní občané, co nepácháme kriminální činy, fungujeme jako svoji vlastní bachaři.  Člověk se musí několikrát denně ovládnout a udělat něco, co se mu udělat nechce. Jenomže už má vybudovaný ten Pavlovův reflex, že se to vyplatí: zásah vnitřního bachaře – odměna – zásah vnitřního bachaře – odměna, a tak dále.

V téhle souvislosti se mi ještě vybavuje debata, která proběhla v mém oblíbeném časopise New Scientist: mají lidé svobodnou volbu? Když to domyslíte opravdu do důsledků, tak nemají. Vnitřní i vnější vlivy, které určují naše chování, jsou sice nesmírně složité, komplexní a propletené navzájem, ale například pevnou vůli, empatii nebo schopnost vidět věci v širších souvislostech máme dány jen v určité míře – a v situaci, kdy mají zafungovat, se to prostě projeví. Takový René v sobě může mít skrytý potenciál k přerodu – zasáhne ho nějaký vliv, který změní jeho životní cestu, třeba sexy blondýna nebo setkání s náboženskou sektou, a nečekaně mu nahodí mechanismus jeho vnitřního bachaře. Jenomže i tenhle potenciál k přerodu v sobě buď má nebo nemá, nejde o jeho svobodnou volbu.

Což je pesimistický konec této úvahy. Ani já nemám na výběr a musela jsem ji napsat.