Rozkvět a nejistoty Druhé múzy

Z kurzů tvůrčího psaní, které učím od roku 2008, se postupně vyvinulo společenství pokročilých autorů a hlavně autorek, které už jdou vlastní cestou a pojmenovaly svoji skupinu Druhá múza. V současnosti řešíme tuhle otázku: chtěly bychom, aby se o nás vědělo, aby čtenáři kupovali naše almanachy povídek a chodili v hojném počtu na naše čtení... jenže jak to udělat?  

Nejdřív popíšu genezi naší skupiny a vylíčím, co děláme. Druhou múzu dnes vnímám jako skvělou přátelskou partu, která sama o sobě znamená pro své členy – i pro mě, protože už se nijak nevyčleňuju – velké povzbuzení. Naše komunita se vyvíjí vlastně už od první dílny tvůrčího psaní, kterou jsem uspořádala.

Tehdy před šesti lety se nenabízelo tolik kurzů a dílen tvůrčího psaní jako dnes, na této „hobby“ úrovni možná vůbec žádné. Přesto jsem se do toho klidně pustila - nemám totiž problém vrhnout se do nějakého projektu či podniku, můj jediný problém je v tom, že to dělám příliš často. Od té doby mě to svým způsobem drží, i když někdy učím častěji, někdy méně často a někdy vůbec a spíš jen radím, lektoruji a edituji po e-mailu.

První impulz jsem dostala už v létě 2007 v redakci časopisu Marianne, kde jsem tehdy pracovala. Vypsali jsme letní soutěž o nejlepší čtenářskou povídku a k našemu údivu se sešlo několik stovek příspěvků. A všechny autorky toužily po nějakém posouzení, radách a pomoci. Protože nebylo v našich silách se k jejich pokusům vyjadřovat, napadlo mě pořádat jednodenní sobotní dílny. Našla jsem vhodné prostory, další lektorky (přesněji řečeno pro začátek Aničku Fialkovou Večerkovou, která mé pedagogické snahy dobře doplňovala), zřídila jsem webové stránky – a dílny mohly začít.

Odhaduji, že dodnes dílnami prošlo mezi stovkou a dvěma stovkami žen a asi kolem desítky mužů, ale ti se většinou necítili v ženské „přesile“ tak úplně dobře. Výjimkou je obdivuhodný Marek Schejbal z básnického sdružení Otevření, který je zároveň členem Druhé múzy.

Během dílen si autorky obvykle vytvořily komunitu spřízněných duší, velmi si porozuměly a některá přátelství pak pokračovala i mimo kurzy. Objevovaly se nápady, jak po kurzech pokračovat, a tak jsme začaly pořádat různá čtení, třeba u příležitosti Mikuláše, a také vydávat vlastním nákladem almanachy povídek. Vyjmenujme si je: Vyjasněno (2009), Nasněženo (2009), Barevná sklizeň (2010), Vymalováno! (2011), Životní jinovatky (2012), Našlápnuto (2013) a Anatomie snění (2014). Ten poslední už vydala literární skupina Druhá múza, jak jsme se loni pojmenovali (měkké a tvrdé i/y v přísudku střídám podle toho, zda u toho byl Marek Schejbal nebo ne :-)).

Název „Druhá múza“ pravda připomíná druhou mízu a tudíž střední věk, ale není tomu tak, jsme všeho věku a já osobně „druhou múzu“ chápu spíš jako alternativní, trochu jinou múzu.

V několikaměsíčních intervalech pořádáme čtení, třeba v kavárně Starbucks, v Americkém kulturním centru v Praze nebo v některé knihovně, často také ve Viničním altánu v Grébovce, kde působí coby galeristka naše členka Ivana Beranová. Občas se někdo z nás objeví v pořadu KREV Rádia Applaus. Měli jsme stánek na Knihexu a loni čtení na Světě knihy. A tak dále.

Myslím, že se tím vším nejen dobře bavíme, ale taky na sobě pracujeme a vyvíjíme se autorsky – zpětná vazba od ostatních je k nezaplacení.

Jenomže.

Jenomže nám začíná vadit, že se uplatňujeme v poměrném úzkém okruhu svých přátel, to jest těch, kteří jsou ochotní naše literární výtvory číst a poslouchat – nebo kteří vůbec čtou, což není samozřejmost – a že si z větší části čteme dokola navzájem. Vždycky vydáme almanach, každá autorka dostane třicet nebo pětatřicet kousků, které buď rozdá jako dárky, nebo i prodá, pokud má obchodního ducha, ale nějaké kousky dáme i knižnímu distributorovi, a u něj, tedy v knihkupectvích, příliš na odbyt nejdou.

Popravdě to není moc velký div, naše almanachy se zřejmě nedokážou prát o čtenářský zájem, neupozorňují na sebe ničím křiklavým, překvapivým, neslibují víc než povídky nějaké skupiny autorek na dané téma – v posledním případě snění. A obsah je skutečně spíše solidní, poskytuje slušnou, spolehlivou, dobrou úroveň čtení, ale není to ani k popukání, ani to nešokuje, není to lechtivé ani moc napínavé... nad mou povídkou se několik čtenářek rozplakalo, což nevím, zda je nejlepší doporučení... almanach asi nevyniká ani po literárně-gurmánské stránce, není to žádný převratný experiment, neposkytuje to třeskutě nové pohledy na skutečnost, ani nestaví na odiv nevídané literární postupy... tak co vlastně chceme?

A to je právě to. Měli bychom se dohodnout: chceme jít za čirým literárnem? Nebo za moudře humorným pohledem na svět, plným konejšivého nadhledu? Nebo snad vystoupíme rázně jako ženy a představíme svůj ryze ženský pohled na svět a na muže? Ať se vyprofilujeme jakkoli, část naší skupiny to nezvládne a odpadne. A pokud zůstaneme poměrně nevyprofilovaní tak jako doteď, čtenáři si nás v té nepřehledné džungli tisíců titulů prostě nenajdou.

Tak co s tím?

Babo, raď... no právě. Jsem zvědavá, jak naše porada na tohle téma dopadne.

P. S. Na fotce jsme s kmotrem našeho posledního almanachu Vladimírem Poštulkou.