Proč neuzavíráme sňatky? A proč bychom měli?

V médiích často narážím na články o poklesu sňatečnosti, které vesměs obsahují tvrzení, že soužití „na hromádce“ je projevem neochoty lidí se vázat a že se tak předem pojišťují proti potížím při rozvodu. Tahle úvaha mi připadá dosti zvetšelá, protože podle mě už většina lidí vůbec nechápe, proč by se vůbec měli brát. Sama to mám taky tak.

Připomněl mi to můj mladší syn, který se doma pídil po rodném listu, jelikož se musí nahlásit na matrice jako otec budoucího miminka (které se chystá přijít na svět v květnu). Užasla jsem, že je to vlastně komplikovanější procedura, než kdyby byl ženatý, protože tam by se otcovství prostě předpokládalo. V té chvíli mě tak nějak ovanul duch devatenáctého století a konzervativního kondelíkovského měšťáctví, který je se stavem manželským neoddělitelně spjat…

Sama žiju už přes dvacet let s přítelem (stále stejným), oba moji synové žijí s přítelkyněmi a vypadá to na stabilní vztahy, a ve svém okolí už prakticky neznám nikoho, kdo by řešil otázku, zda uzavřít sňatek. Lidi to prostě vůbec nenapadne. A nikdo si rozhodně neříká „radši se nevezmeme, co kdybychom se rozešli“. Manželství už totiž pro lidi v mém okolí nepředstavuje žádnou normu, ze které by ve svých úvahách vycházeli.

Dokonce bych řekla, že svatba a manželství (vzhledem k těm výše uvedeným kondelíkovským konotacím) je pro řadu lidí jakousi groteskní karikaturou neupřímných, zkostnatělých vztahů, vyprázdněnou vnější slupkou. Vybavuje se mi jeden příklad za všechny. Před několika lety jsem působila jako editorka v jednom časopise a měla jsem mladou šéfku, která čekala se svým přítelem dítě a přítel ji požádal o ruku. Odmítla, protože jí svatba připadala trapná a ponižující. Producírovat se před lidmi, snášet trapné vtipkování, nechávat si svůj vztah potvrzovat úředními štemply, a proč vlastně? Tak nějak to cítím i já: vždyť jde o hluboce osobní, intimní věc, tak proč by se do toho měly vměšovat úřady, soudy, stát a kdovíjaké ještě instituce? Co je komu do toho, s kým chci žít? Kdybych zašla do krajnosti, mohla bych dokonce prohlásit, že vystavovat před úřady na odiv, s kým udržujeme trvalý sexuální vztah, je perverzní exhibicionismus.

Paradoxně mi připadá smysluplnější úplně tradiční církevní sňatek, kde skutečně o něco jde a zúčastnění tomu věří: je to přechodový rituál, který jim zásadně promění život. Ale úplně mi uniká smysl občanského sňatku. Moje vlastní svatba, která se odehrála pravda už před drahnými lety, představovala taky dost rozpačitý, ne-li přímo trapný zážitek, zoufale nestylový, nudný, křečovitý a odpovídající době reálného socialismu. Ale zoufale nestylové mi připadají i dnešní svatby s kýčovitě načinčanými nevěstami v bílém, které mají možná blíž k maškarnímu bálu.