Proč jsem (hrome vlastně?) pracovala v ženském časopise

Moje kariéra v ženských časopisech se chýlí ke konci, s tím, jak mi odtikává výpovědní lhůta. Přesto vůči těmto často zatracovaným tiskovinám necítím zášť a opovržení. Na ženské časopisy bývá kydána hana s tím, že ve svých čtenářkách ještě utvrzují jejich (beztak dost silné) slepičí sklony. Jenomže mně stejně připadá, že je na nich rozhodně víc pozitivního než negativního.

Právě jsem si nalepila na zuby bělicí proužky Rembrandt, které jsme dostali (nebo dostaly, přesněji řečeno) do redakce na vyzkoušení. Hm. Trochu to pálí do jazyka, asi v nich bude nějaká (víceméně) žíravina. Musím to půlhodinku vydržet a doufat, že na mě do té doby nikdo nepromluví, protože bych nemožně šišlala.

Tak tedy jak je to s těmi ženskými časopisy. Když je bráním, vždycky uvedu jako protipól časopisy mužské – tam máte explicitně natvrdo sex ve všech podobách, mužskou soutěživost, sporty, auta, možná zbraně, pubertální humor... jako by si tam mužští vynahrazovali to, co jim v šedé skutečnosti chybí k tomu, aby jejich život byl jediná dlouhotrvající bondovka. Ženské časopisy mají radikálně jinou atmosféru – jako když se sleze pár kamarádek a rozebírají mezi sebou vztahy, životní příběhy, vaření, zdraví a parádu. Což mi připadá úžasně příjemné a na rozdíl od těch mužských hobby i neškodné, dokonce všeobecně prospěšné.

Pak samozřejmě existují časopisy aspirující na vyšší úroveň poskytovaných informací, kde byste se měli dozvídat něco objektivního o světě kolem sebe. Často ale mívám pocit, že ani v nich výběr témat zrovna neodpovídá tomu, co je v okolním světě nejzajímavější, co takříkajíc „hýbe světem“. Osobně mám pocit, že politika, tak jak se u nás pojímá, je dokonale nudná a znechucující záležitost. A tak mě už ani příliš nezajímají různé (další a další) drobné skandálky kolem ní. A pak jsou tady nejrůznější „kauzy“ čili vyhrocování věcí do konfliktů, interpretace světa, která neodpovídá jeho mnohotvárné, pestré, komplexní podobě. Příliš často je znát osobní názor autora, který překrývá to, co je na daném tématu skutečně zajímavé.

Ženské časopisy ani neaspirují na poskytování nějakého objektivního pohledu na svět, ale aspoň se nepřetvařují. Na jedné straně ten svět kapku redukují, ale na druhé straně se dá říci, že vytváření jakousi jeho idylickou, pozitivně laděnou verzi, což čtenářky jistě inspiruje, aby kolem sebe šířily pozitivní myšlenky a pohodu. Právě z tohoto důvodu jsem v ženském časopise opravdu chtěla pracovat, měla jsem pocit, že můj život tak bude příjemnější (nádavkem k tomu, že se mi nezavaří mozek). Jenomže... no jauvej, ten bělicí proužek je fakt dost nepříjemný. Ještě to ale musím vydržet deset minut.

Jenomže. Často se říkává, že  ženské časopisy vedou svoje čtenářky k nerealistickým nárokům na vlastní váhu, postavu, vzhled vůbec, ale tohle všechno ve skutečnosti nedělají články, ale reklama. Modelky opravdu mohou působit nerealisticky (taky že jsou upravované Fotoshopem), a reklamní výzvy, že si rozhodně musíte koupit ten přípravek proti celulitidě za dva a půl tisíce, jsou samozřejmě taky dost odtržené od života. Jenomže ta reklama právě časopisy živí, a tak se s tímhle nic nenadělá. Čtenářky musí neustále NĚCO kupovat, aby se roztáčela kola ekonomiky. Musím přiznat, že tohle se mi osobně příčí a často bych nejradši čtenářkám poradila, ať toho nakupují co nejméně, což bohužel nejde. Mimochodem – slyšela jsem, že zisky farmaceutického průmyslu v současnosti převýšily zisky zbrojního průmyslu. A právě farmaceutický plus kosmetický průmysl vlastně „jistí“ existenci ženských časopisů. Takže z tohohle zjevně není úniku.

Ledaže – jak jsem tady psala minule – by se člověk živil z nějakého grantu EU (tedy z peněz vyprodukovaných již roztočenou ekonomikou EU) a pracoval na skutečně prospěšných a bohulibých (bohynilibých) záležitostech. Anebo byl sám sobě manažerem v nějakém bohynilibém podnikání.

Uvažuju o tom.

Tak, konečně si jdu ty bělicí proužky sundat!