Proč je komunismus možný maximálně pro 150 lidí

Dočetla jsem se o několika zajímavých přírodních zákonitostech, které podle vědců platí pro všechny lidské skupiny. Tak například jsou pro nás hodně důležité lidské řeči a drby, protože tmelí naše společenství. Skupiny, v rámci kterých se dobře známe a dokážeme si pomáhat, jsou dosti malé…

Nedá se tak úplně říct, že by nás používání řeči oddělovalo od zvířat, protože leckteré zvíře zvládne chápat a používat i stovky výrazů a přechod mezi zvířaty a lidmi je tedy spíše plynulý. Přesto u nás lidí díky kvantu používaných slovíček i komplexnosti našich jazyků funguje právě řeč jako účinné pojivo skupin. Tedy přesněji řečeno to, jak rádi a ochotně se bavíme o jiných lidech a hodnotíme jejich chování. Nemusí jít o šíření odsuzujících, škodolibých drbů, ale klidně i o pochvaly. Antropologové tuto činnost pokládají za důležitější, než bychom si mysleli: ono zejména nám Čechům důvěrně známé „co tomu řeknou lidi?“ je mocným nástrojem ovlivňujícím chování celé komunity. Zajímavé je, jak často mluvíme o jiných lidech ve chvílích, kdy jsou v doslechu. U jihoafrických Křováků z kmene Kung to prý dělá celých 70%, a ze zkušenosti víme, že školní děti to často dělají také. Takže si přejeme i objekt, o kterém mluvíme, jaksi zatáhnout do sítě našich drbíků, hodnocení a přemílání toho, jaký je, co dělá a zda to dělá dle našich měřítek správně.

Když se bavíme o jiných lidech, hluboce nás to uspokojuje. Vědci spekulují, že toto chování může být ekvivalentem vzájemného pečování o srst u primátů, zvaného „grooming“, tedy archaicky vískání, lidově ústy návštěvníků ZOO „vybírání blešek“. Mimochodem si všimněte, že vískat se přestalo někdy v 19. století a dnes si přibližný ekvivalent v podobě masáže musíme zaplatit. Při tomto intimním asexuálním kontaktu se nám do krve vyplavují endorfiny a cítíme se příjemně. Například ve velkých skupinách paviánů věnují samičky vzájemnému groomingu ve skupince přítelkyní až 20 % času, upevňují tak své vzájemné vazby, pomáhají si navzájem například proti příliš agresivnímu samci, snižují si vzájemně stres a zvětšují šanci odchovat úspěšně potomstvo. Ale čím větší skupina, tím méně partnerů pro grooming každý jedinec má. Ve velkých skupinách, v jakých žijeme my lidé, to tedy není efektivní způsob, jak tmelit kolektiv. Jak to tedy děláme? Společným zpěvem, tancem a hudbou, zábavou a smíchem, a stejně tak „lidskými řečmi“, aneb posuzováním toho, co a jak dělají ostatní.

Jak velkou skupinu potřebujeme?

Protože platí, že čím větší má živočich mozek, tím větší vytváří skupiny, mohli vědci určit počet jedinců v přirozené lidské skupině zhruba na 150. V reálu počet našich dobrých známých kolísá mezi 100 – 250 a platí, že ženy mají víc kontaktů, extraverti také, a lidé z velkých rodin se přátelí přednostně se svými příbuznými. Od těchto svých dobrých známých přebíráme chování i myšlení, takže od nich můžeme „pochytit“ například nadváhu, sklony k depresím, kouření nebo odhodlání k rozvodu, a naopak dobrá zábava s přáteli nám zvyšuje hladinu endorfinů a posiluje imunitu.

Antropologové označují 150 jako takzvané Dunbarovo číslo, které se skutečně objevuje v lidských společenstvích překvapivě často. Historicky šlo například o průměrnou velikost vesnic v Anglii, je to také počet lidí v nějaké organizaci či firmě, kteří ještě dokáží dobře vzájemně komunikovat. Oněch 150 je zkrátka nejvyšší počet lidí, se kterými můžeme udržovat vztahy důvěry a vzájemných závazků. Dokážeme je také průběžně vnímat a komentovat jejich chování a způsoby. Víc dobrých známých už se svým psychickým ustrojením nezvládneme.

Našla jsem zajímavou souvislost: náhodou jsem narazila na pasáž o komunismu v Čapkových Hovorech s TGM. Opisuju: „Komunism je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a v přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou.“ (Dál TGM říká, že jinak je potřeba udržet soukromé vlastnictví v zájmu hospodářského pokroku.) Dosaďme do toho Dunbarovo číslo a máme to: komunismus je vhodný maximálně pro 150 lidí. Navenek, vůči jiným skupinám, už tato idylicky fungující skupina komunisticky fungovat nemůže. A když se rozroste, vztahy „opravdové lásky“ mezi členy se neudrží. Není nám to biologicky dáno.