Pole v Polabí, zkáza krajiny a my Pražáci

„Za komunistů bylo líp!“ rozčiluje se babička, která tady na vesnici žije od narození, osmdesát let. „Pole byly osetý, ale teďka? Jen se běžte kouknout támhle za cestu, jak tam pole leží ladem a zarůstají!“

V tom má samozřejmě pravdu, když jsem jela sem do Polabí vlakem, viděla jsem, jak se krajina změnila. V dětství jsem sem jezdívala na prázdniny a na polích převládala cukrová řepa, kterou tu dnes neuvidíte. Lány zčernalých slunečnic se střídají s napůl uschlou kukuřicí a s rozlézajícími se plechovými škatulemi skladišť. Slunečnice ale měly v letošním deštivém roce smůlu a kukuřice se ještě sklidí, takže to zas není taková tragédie, jak to vypadá. Občas je ovšem opravdu něco ponecháno ladem a vlády se ujímá přírodní sukcese – kopřivy a bodláky jsou časem vystřídány břízkami, olšemi a zlatobýlem. Trochu škoda, jde přece o nejúrodnější půdu v Čechách.

Komunisté se snažili hospodařit podle severokorejské ideje čučche – stát měl být z nějakých ideologicky-strategických důvodů soběstačný, a tak bránili záborům zemědělské půdy, bojovali o zrno, vyháněli na pole brigádníky ze škol, meliorovali jak o závod a hleděli, aby ani kousek krajiny neunikl socialistické zemědělské velkovýrobě. Tuším, že dnes to mají zemědělci těžké, protože jim oproti západoevropským zemědělcům chybí tučné dotace, a zároveň máme zakázanou celní ochranu. Ruka trhu působí, že pro výrobce potravin je výhodnější nakupovat suroviny někde daleko za hranicemi a dovážet je. Jo, tohle je špatně, ale co s tím? Trhnout se od Evropské unie a zvednout celní bariéry?

Osobně je mi sympatičtější úsilí o soběstačnost v rámci nějaké menší komunity, než je celý stát. Když budete usilovat o soběstačnost v rámci jedné obce nebo jednoho údolí, můžete si sousedsky vypomáhat a barterovým způsobem si vyměňovat, co vyprodukujete. Aspoň trochu uniknete všudypřítomné šátralce – neviditelné ruce trhu. To mě nějakým niterným způsobem uspokojuje a cítím, že je to správně.

Jenomže když se podíváte do konkrétní vísky v Polabí, zjistíte, že to tak vůbec nefunguje.

Babička a její dcera, moje kamarádka, mají kus pole. Spíš je to louka s několika ovocnými stromy, zvící asi patnácti set metrů čtverečních. Tenhle pozemek je jim jen pro zlost, musí se postarat o jeho posekání, aby ošklivě nezarůstal, trávu většinou už nikdo nechce, protože lidé už nechovají králíky ani jiná zvířata, takže skončí na skládce.

„Copak si to pole nechce od vás nikdo pronajmout? Některý soused by tam mohl pěstovat třeba ovoce nebo zeleninu,“ navrhuju.

„Kdepak, to dnes nikdo nechce,“ odpovídají.

„Nebo by se tam mohly pást ovečky!“ básním jako naivní Pražačka.

„Kdepak, to dá moc práce. Všechno dá moc práce.“

To je samozřejmě pravda. Jen my potrhlí Pražáci dychtíme po tom, abychom se mohli ohánět rýčem, vidlemi nebo hráběmi na čerstvém vzduchu. Vidíme v tom zábavu a relaxaci a klidně to děláme i zadarmo. Je to o tolik lepší než chodit do posilovny! Když se před babičkou zmíním, že moji známí jezdí na kurzy kosení a zacházení s kosou do Anglie, rozčílí se. „Jo, Angličanům a Američanům lezou do zadku! Na to je užije!“

Nojo, ale kde se tedy mají naučit kosit? To by musel zřejmě přijít nějaký Pražák a zorganizovat na české vesnici kurzy, kde by pamětníci předváděli, jak na to. Připomíná mi to fenomen farmářských tržišť, který je teď tak módní – ten přece taky museli nastartovat lidé z měst, sami farmáři se o to pokud vím ani nepokoušeli.

No co se dá dělat. Nabízím se, že pole zkusím permakulturně osázet ovocnými křovisky – kdyby se to povedlo, odpadlo by sekání trávy a úroda špendlíků, bezinek a podobného polodivokého ovoce by se vůbec nemusela sklízet.

Třešnička na dortu: když mi tuhle automechanik pan Hájek připravoval auto k technické kontrole, ukazoval mi svoji zahrádku. Rostou mu tam fíkovníky, plodí fíky a v pohodě přežívají naši zimu! Ustřihl mi pár řízků. A tak mě napadlo: v Polabí je přece tepleji než v Praze, co tam založit fíkovníkový háj?