Podivné vztahy peněz a sociálna

Přišla jsem na to, že finanční toky se řídí stejnými temnými zákonitostmi ve všech oblastech, a to včetně sociální péče, jejímž prostřednictvím by státní mašinerie měla pomáhat nám občanům.

Původně jsem chtěla napsat takový docela provokativní blog o tom, že vlastně docela ráda platím daně, protože v mém případě nejsou moc vysoké a stát se (přese všechny výhrady) nakonec docela stará – například o mého silně retardovaného bratra, který je zcela závislý na péči poskytované ústavem, kde trvale žije; já bych se o něj starat v žádném případě nezvládla. Nebo můj starobní důchod: ten je sice hodně nízký, ale za to si s tou svou zálibou ve volné noze můžu sama; výše důchodu pro mě prostě nikdy nebyla priorita. Tak proč bych si stěžovala?

Teď jsem ale narazila na něco skoro neuvěřitelného.

Hádejte, kolik činí příspěvek na péči o moji téměř devadesátiletou maminku, která potřebuje neustálou asistenci a vůbec není pomyšlení na to, že by se o sebe starala sama?

No?

Je to osm stovek měsíčně.

Moje maminka zřejmě klame tělem a s lidmi, kteří zkoumají její stav, si velmi hezky a rozumně popovídá. Její mozek bývalé špičkové vědkyně funguje v konverzační oblasti stále docela dobře. Jenomže (což by podle mě odborníci na sociálno měli rozpoznat) má tyhle problémy:

- sama nezavolá z mobilu – není si jistá, jak na to, když jí to chci vysvětlovat, vymluví se, že je zrovna nějaká nesoustředěná, navíc špatně slyší, a hlasy v mobilu ještě hůř

- vyžaduje neustálou asistenci při chůzi, je nejistá, potřebuje se o něco nebo někoho opírat (chodítko, pečovatel – hůlka nestačí), stejně tak potřebuje pomoc při oblékání a hygieně

- nepamatuje si, kde má jaké věci, žádá mě, abych jí dovezla z jejího bytu do domova seniorů něco, co má hned vedle v šuplíku, nepamatuje si, co si právě uložila do kabelky

- vlastně pořád jí musíte říkat, co má dělat, třeba se najíst, obléct, jít na procházku... a sama o sobě ani nechce rozhodovat

- nesoustředí se na čtení, pokud by třeba byla sama doma, nevěděla by si rady, jak trávit čas

Jsem vděčná, že může být umístěná v domově seniorů, kde je celkem spokojená, má kolem sebe lidi a kde se o ni dobře starají. Jenomže příspěvek na péči vystačí měsíčně tak na jeden den pobytu v domově. Což je úplně absurdní.

Zpětně si vybavuju ještě jiný příklad podivného chování finančních toků: jak fungovalo či nefungovalo naše zdravotnictví, když jsem před osmi lety měla velice rychlý a agresivní maligní lymfom.

Nejdřív – zřejmě kvůli momentálnímu nedostatku peněz, tehdy způsobenému tuším doktorem Rathem – mě lékaři stále odháněli a odmítali mi udělat třeba endoskopické vyšetření, a vlastně jakékoli vyšetření, které by pomohlo určit diagnózu. Dosáhla jsem jen toho, že mě objednali do jakési gastroenterologické poradny, ale až za měsíc, což bylo tak pozdě, že už bych bývala byla prakticky mrtvá, rozhodně bych se tam už nebyla doplazila... tak jsem si zaplatila vyšetření na soukromé klinice a díky tomu se věci rozběhly. Najednou byla ochotná do mé léčby investovat i VZP.

No a pak, když mě skutečně chemoterapiemi a biologickou léčbou onemocnění zbavili, se zdravotníci rozhodli (aniž se mě ptali), že ještě půjdu na autologní transplantaci kmenových buněk. Což je určitě šíleně drahé a v mém případě se to dvakrát nezdařilo – prostě se mi netvořily ty správné kmenové buňky, tedy zárodečné bílé krvinky, které by mi mohli odebrat, pak vybít ty moje vlastní a ty odebrané mi dodat zpátky do těla. - Takže jsem úplně zbytečně trávila další týdny v nemocnici ve velmi depresivním prostředí, na různých kapačkách, což mě znovu duševně zkrouhlo a vysílilo v době, kdy už jsem se začínala cítit dobře a toužila jsem žít co nejnormálněji a začít pracovat. - Vykládám si to tak, že zdravotníci nezasáhli včas, tím nechali nemoc dojít do nějakého příšerně pokročilého stádia, a to pak vyžadovalo podle jejich názoru přiměřeně příšerně pokročilé zákroky.

Taky mi to připomíná vyprávění mé kamarádky, jak její maminka šla na velmi nákladnou a náročnou operaci, která se zdařila, ale pak neměla dostatečnou pooperační péči a na její zanedbání zemřela.

Proč finanční toky fungují takhle zvráceně, proč do vás nikdo neinvestuje malé částky, když je potřebujete, ale pokud jsou potřeba částky mnohem vyšší až obrovské, najednou se peníze najdou? Zřejmě proto, že systém se obecně dá do pohybu, teprve když onen pohyb má šanci vygenerovat pořádný zisk. Připadá mi, jako by peníze žily vlastním životem a samy se chtěly akumulovat (podobně jako se formy života vyvíjejí do stále složitějších). Pokud je někde peněz málo, chřadnou a mají sklony bídně odumřít a zaniknout, převálcovány konkurencí. Pokud jich je naopak hodně, nabírají exponenciální dynamiku růstu, dokud se všechno jednou stejně zákonitě nezhroutí. To ale nastane až za dlouho. - Nápadně mi to připomíná zákonitost akumulace kapitálu, o které tuším psal Marx... ale nějak si nemyslím, že by tomu odpomohla ozbrojená revoluce a potoky krve. Ačkoli kdoví. - Každopádně to tak opravdu funguje a platí to pro zdravotní pojišťovnu úplně stejně jako pro jakéhokoli dravého kapitalistu.

A nějakým způsobem, který nechápu, to kupodivu platí i pro sociální dávky a příspěvek na péči pro moji naprosto závislou maminku.