Netrpělivost v srdci aneb Jak nevylítnout z kůže

V poslední době mě potkávají epizodky, které ve mně vyvolávají stejný pocit: ježíšmarjá, proč mě pořád něco tak zdržuje od nějaké užitečné činnosti?  

Ach jo, proč mě osud nebo vesmír nebo kdo opakovaně vystavuje podobným zkušenostem? A není spíš něco v nepořádku se mnou?

Epizoda první.

Jsem opatrovnicí svého nesvéprávného bratra a z moci úřední je třeba mu vyměnit jakousi legitimaci. Totiž ono je to složitější. Z domova, kde se o bratra starají, mi poslali lejstro s titulkem „Žádost o přechod nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením“ - cože? Koukám do druhého papíru, kde se mi to sociální pracovnice z domova snaží vysvětlit: „Úprava mění koncepci procesu vedoucího k ukončení platnosti všech průkazů… v praxi to znamená, že ÚP ČR už nebude sám zahajovat správní řízení z moci úřední...“ No to jsem z toho tedy chytrá! Následuje výčet různých dokumentů, průkazek, fotografií a podobně, které je potřeba osobně donést do Jablonce na příslušný úřad práce a které u sebe většinou fyzicky nemám, protože jsou v domově v Jizerských horách, kde se o bratra starají. – Nakonec se do toho zaměstnanci domova mohutně zapojili a celé to nebylo tak strašné, ale stejně! Jaký smysl a logiku má mít moje cestování do Jablonce, jsem tak úplně nepochopila.

Aspoň jsem při té příležitosti na dvě hodinky viděla brášku a připomněla jsem si, jak obdivuju ošetřovatele, kteří se o něj starají. Pro mě by taková práce byla utrpení. Je to tou mou netrpělivostí a nedostatkem pečovatelských sklonů. Vyvezli ho autobusem do Jablonce, seděl na vozíku, ospale mžoural a možná ho těšilo, že má nějakou změnu. Nevím, těžko říct. Jestli mě poznává? Taky těžko říct, asi ne, vídám ho jen dvakrát třikrát za rok a nakrátko a řekla bych, že to ani pro něj nemá žádný velký emocionální náboj.

Epizoda druhá.

Moje matka je už skoro dva roky v domově seniorů u Mníšku pod Brdy, zdá se vyrovnaná a celkem spokojená, asi jednou týdně ji vyvezu do Prahy třeba k nějakému lékaři, nebo za ní vozím kamarádky a příbuzné její generace. S gustem si vždycky zavzpomínají, už ani moc nestojí o procházky po návsi... jediný sval, který se asi nikdy neunaví a žádá si procvičování, je jazyk.

Naposledy, v jednom z posledních teplých a slunečných dní, jsem za ní vezla její švagrovou, sestru mého otce, která je jen o půl roku mladší, ale pořád je soběstačná a zřejmě dokonce dělá různé domácí práce i za své potomstvo. Na téhle tetě je znát, jak ji deprimuje postupující věk – kdežto moji matku už snad ani ne, překročila už hranici, kdy ji pokročilé stáří, závislost na jiných lidech a jednotvárný, nikam nesměřující život neděsí. Soustřeďuje se na každodenní drobnosti, zapisuje si pečlivě jídla, své fyziologické funkce, naše návštěvy... Stařenkám se vybavuje spousta detailů z dětství a mládí, což je často docela zajímavé a vlastně mi to ani nepřipadá jako ztráta času.

To až potom, když si sednu k počítači a zaplaví mě nervozita, jak málo práce stíhám…

Epizoda třetí.

Náš kocour loví myši, což je úžasné, jenomže on si je vždycky nosí domů. A to živé. Pustí myš někde v bytě, ona zaběhne za skříň, pračku nebo postel a kocour na ni číhá, anebo ji nechá být a odejde na potulky nebo usne. Příšerně mě to znervózňuje: někde v bytě máme myš! - Kocour si snad schválně své hlodavce šetří a prodlužuje si to vzrušení, kdy na ně může číhat a pronásledovat je. Nejčastěji je dostane a zakousne druhý den, ale někdy to trvá mnohem déle. Jednou si myška za pračkou dokonce udělala ohromnou zásobárnu kočičích granulí, které zřejmě postupně odnosila našim kočkám z misky. Jsem z toho nervózní a rozčiluju se: kočičáku, to nemůžeš tu myš propána dorazit hned? Další věc, která mi drásá nervy!

Epizoda čtvrtá.

V neziskovce máme Pomalého Kolegu (zkratka PK). Vzal si iniciativně na starost, že by získal pro organizaci nějaké peníze crowdfundingem. Už několik měsíců o tom přemítá, dumá, ale nehnul se z místa. HitHit nebo Startovač? Nemůže se rozhodnout, telefonuje mi a zdlouhavě vypočítává, jaké chtějí za co poplatky a podobně. Je ten typ, co si věci rovná v hlavě, teprve když je někomu vykládá. Málem z toho vylítnu z kůže! Nevydržím to, skočím mu do jeho výkladů a upozorňuju ho, že daleko důležitější než tyhle stokorunové položky bude, kolik peněz se nám podaří od lidí vybrat a jak to udělat, abychom je vůbec zaujali. Ukazuje se, že v tom se PK vůbec nevyzná a všechna práce s takovými těmi „marketingovými a píárovými“ záležitostmi by stejně byla na mně. Jsem na mrtvici. Proč mě už půl hodiny zdržuje telefonováním, když sám neudělal vůbec nic, ani nesestavil kloudnou kalkulaci nebo rozpočet, a všechna, ale všechna práce by už zase byla na mně? Panebože – nebo bohyně – nebo vesmíre – proč mi tohle děláš???

A úplně slyším, jak se mi seshora snáší na hlavu odpověď: No protože jsi neurotická workaholička. Protože tě tak strašně uspokojuje, když věci odsejpají, když podáváš výkony, když můžeš celé dny trávit hektickou činností ve stylu „šup šup a už to lítá“. Jenomže ono to o tom není, víš?“