Největší výtvarný jarmark v Evropě

Tuhle neděli jsem vyrazila do Kasselu na obří výtvarnou akci, která se tu koná jednou za pět let, zvanou dOCUMENTA.

Kassel je běžné středně velké město, má velká náměstí a několik muzeí v klasickém stylu, a teď je zaplaveno davy návštěvníků. Na náměstích a u nádraží jsou z kontejnerů zřízeny dočasné obchody, infostánky, pokladny a šatny, díky čemuž organizátoři přívaly fanoušků výtvarna zvládají. Nepřenosná vstupenka na jeden den stojí 20 euro, ale myslím, že za den si člověk nemůže stihnout všechno opravdu prohlédnout. Začala jsem výtvarným muzeem zvaným Fridericianum, s bludištěm sálů, kde bylo narváno asi tak, jako když u nás vystavuje Jan Saudek, navíc tu a tam postávaly skupinky poslouchající odborný výklad průvodce. Celkový dojem: čiré výtvarno je v menšině (občas tedy nějaký minimalismus, vzory připomínající otisky prstů nebo látku typu rybí kost, nebo asi dva obrazy Salvadora Dalího), ale většina děl je spíše laděna do instalací, jako například (jak jsem si to pro sebe nazvala) „antropologický sál“ s tématem lidské dokonalosti a jejího narušení, obsahující působivou směs starých etnografických materiálů, soch, které mají částečně deformované obličeje, a snímků lidí zřejmě znetvořených zraněními z první světové války (jak bych je časově odhadla), nebo jiný sál s kombinacemi textů – dopisů, válečných záznamů z Afghanistánu, nebo jinde zase útržky příběhů kombinované s obrazy téměř až komiksovým způsobem, koláže se střípky různých materiálů, poličky s testovacími ampulkami, zkumavky, a další a další instalace na půl cesty k reálnému životu. Nebo mi utkvěly třeba megarohožky na podlaze s vykrajovanými nápisy, či nápaditá tapiserie se surrealistickou montáží sněžných a pouštních motivů. Jinak při procházce Kasselem člověk vidí třeba sochy na střechách a sloupech, a před Fredericianem stanuje hnutí „Occupy Kassel“, takže to tu opravdu žije a ladění toho všeho – pokud se to dá vůbec generalizovat - je akční a jdoucí proti kabinetnímu výtvarnu odtrženému od života.

Další dávku výtvarna jsem zkonzumovala v moderní budově zvané Documenta Halle, z níž si nejvíc pamatuju průřezy motory s různým počtem válců, které člověk vidí v pohybu, nebo mávající stěrače s odhaleným mechanickým zařízením, a do toho šly zvuky snad jakoby kratičkých úryvků modliteb, nebo někde prostě hluk motoru. To mě fascinovalo. Přes obrovskou stěnu se rozprostíralo letadlo „utkané“ z miniaturní vlásečnicové sítě obrázků malých letadýlek a velká fronta se táhla před sálem, kde vystavoval nějaký Číňan asi 360 svých obrazů částečně popové inspirace (některé byly jednobarevné plochy, takže celek nebyl až moc přeplácaný). Nejpůsobivější mi přišlo video indické autorky, složené i z projekce několika obřích otáčejících se válců pomalovaných jednoduchými motivy, vše kombinováno se čtenými texty a hudbou, velice poetické a působivé a zřejmě na téma genderového násilí v Indii – ale vůbec ne tezovité nebo ideologické.

Pak jsem sešla do obrovského městského parku a jelikož bylo nádherné počasí, byl to naprostý vrchol mého dne. Park s kanály a krásným jezerem se jmenuje se Karlsaue (Karlova louka, luh, niva) a jsou po něm rozmístěny různé instalace, jako třeba pontonový most vedoucí přes jeden z kanálů, na němž jsou vystaveny bedýnky s různými odrůdami řepy a mangoldu, nebo polokruhový tunel, kam vejdete do tmy a vyjdete zase ven do světla, nebo podivné zvuky ozývající se z křoví – buď hromový rachot nebo monumentální sbor. Přiznávám, že jsem nešla křoví prohledávat, zda tam je či není něco k vidění, protože se mi příliš líbilo sedět na lavičce u jezera…

Osobně pro mě nejlepší performancí v parku byla tři šíleně roztomilá, nemotorná mláďata medvídka mývala, šplhající po starém stromě, ustrašeně si pro sebe švitořící a obklopená davem fotografujících fanoušků. Nejdřív jsem si myslela, že mají někde poblíž majitele či chovatele, ale nebylo tomu tak. Mývali – jak jsem si našla na internetu – se v Německu stávají obávanými škůdci a lépe než na venkově a v lesích přežívají právě v městských parcích.

Parkem jsem se obloukem vrátila k budově Oranžerie, před kterou jsou dvě zajímavé, řekla bych biologické instalace – hromada navezené suti a dalších odpadů, ze které vyrážejí pestré květy svazenky, vlčích máků a dalších rostlin, a dále malé políčko ječmene, v jehož středu je umístěn betonový bazén s periodicky se vlnící vodou. Zajímavé.

Jelikož jsem tady v rámci permakulturního kurzu, „naše“ akce na Documentech se odehraje ve spolupráci s alternativním hnutím And And And. Kolektivně jsme je navštívili v jejich projektu přebývajícím v bývalé tělocvičně za kasselským hlavním nádražím a sdružili jsme se s nimi pomocí různých her a brainstormingu. Náš projekt nebo nejspíše performance by měl začít právě v této tělocvičně pětačtyřicetiminutovou akcí a pokračovat pochodem po městě. Nyní skupina And And And v tělocvičně vystavuje v rámci Documentů pacifisticko-protikapitalistická hesla, například: „Get capitalism off your body!“, nebo obrázek tanků vysvětlujících, že kasselské zbrojovky rozsévají či v minulosti rozsévaly smrt, dále v druhé, ohrazené části tělocvičny průhled do svého vlastního komunitního života, venku na dvorku bedýnky se zeminou a vysázenou zeleninou, a konečně informace o tom, že na jiných místech Kasselu mají Non-capitalistic herbal tea garden (Nekapitalistickou bylinkovou zahrádku k vaření čajů) a Non-capitalistic economy kiosk (Kiosek nekapitalistické ekonomiky – pravděpodobně s cenami neskýtajícími zisk).

Jsem zvědavá, co nakonec v Kasselu v rámci našeho průvodu předvedeme. A pozoruju, že současné výtvarné umění se odklání od estetična (poskytování krásných objektů) k jakémusi sociologickému sondování nebo dokonce ideologickému vizionářství. Je to dobře nebo špatně? Tahle otázka je asi stejně irelevantní a absurdní, jako bychom se ptali, proč si řekla vybrala právě tohle koryto.