Největší agrární rebel Evropy

Rakušan Sepp Holzer dokáže hospodařit a produkovat bohatství všeho možného od masa přes ovoce po obilí v Alpách, v nadmořské výšce odpovídající Sněžce. Dělá to velmi originálně a vynalézavě, musí ovšem neustále svádět boj s úřady a s Evropskou unií.

Čeští příznivci permakultury (hospodaření v souladu s přírodou) měli nedávno malý svátek: ve dnech 3. – 6. března 2011 vedl jejich guru Sepp Holzer třídenní seminář v Sopotnici v podhůří Orlických hor. Byla jsem taky u toho! Tuhle permakulturní hvězdu evropského formátu jsem si nemohla nechat ujít, přestože kurzovné na tři dny plus strava stály 300 euro. Už den předtím, ve čtvrtek, jsem absolvovala v kulturáku v České Třebové úvodní přednášku s filmem a diapozitivy. Zájemci si mohli názorně prohlédnout, jak to Sepp dělá – buduje terasy na horských svazích obrácených k jihu a vytváří tak příznivé mikroklima, zakládá jezírka, kde produkuje ryby a raky, rytí půdy mu obstarávají prasata, která žijí po celý rok venku, mají ovšem k dispozici zemljanky izolované tlustou vrstvou půdy, kde nemrzne. Na Holzerových pozemcích v Krameterhofu roste všechno možné ovoce, staré sibiřské obilí, zelenina, všechno ve smíšených polykulturních záhonech, kde škůdci nemají šanci (mimochodem nic takového jako „škůdce“ neexistuje, škůdce vytváříme my lidé, když pěstujeme rostliny v monokulturách). Vše je v nejčistší bio kvalitě. Problém je v tom, že podle názoru úřadů a ochránců přírody by Seppovy pozemky měly prostě být zarostlé smrkovým lesem, přestože by je pak periodicky ničily laviny. A podle směrnic EU by zase Sepp nesměl pěstovat různé historické (a tudíž nepovolené, ačkoli úžasně odolné a biologicky cenné) odrůdy užitkových rostlin.

Na své přednášce Sepp Holzer stále zdůrazňoval, že ke všemu, co umí, dospěl na základě vlastních zkušeností, pozorování přírody a experimentů, že nejdůležitější je naslouchat přírodě, vžívat se do ní a nebojovat s ní. Celkově působil dojmem zemitého rakouského „lišky sedláka“, který využívá své chytrosti k tomu, aby se co nejlépe uživil. V podobném duchu pak probíhaly jeho výklady během kurzu. Od pátku do neděle jsme se pohybovali po pozemcích náležejících k usedlosti našich hostitelů, Sepp mluvil a mluvil a tlumočnice se nezastavila. Majitelé usedlosti si předem představovali, že během kurzu zřídí v údolí pod domem malé jezírko, a pozvali si dva bagry na jeho vyhloubení. Sepp ale prohlásil, že je to „ganz falsch“, úplně špatně, a navrhl zaplavit dvě údolí v blízkosti domu vodou. Při nejvelkorysejší variantě by se usedlost musela přestěhovat z údolí nahoru na svah, takže by z ní byla krásná vyhlídka na jezero. To majitelé samozřejmě hned zrealizovat nemohli. Sepp měl v principu určitě pravdu, vodní systémy využijí pozemek nejlépe, můžete prodávat vodní a bahenní rostliny, ryby, raky, bio drůbež, provozovat turistiku, a na dně nádrže vzniká úrodné bahno, které lze využít. Drobnějšími detaily pozemku se ale vůbec nezabýval, což mě trochu zklamalo. Během druhého a třetího dne přece jen došlo na pár praktických věcí: Sepp nám ukázal, jak podle křivých stromů odhadnout, kde je pod zemí voda, a postavili jsme (tedy s pomocí bagru) zvýšený záhon. Navrch přišla vrstva jehličnatých větví, které jsme přikolíkovali větvičkami ve tvaru Y. Také kázal vyhloubit bagrem na pozemku tři metry hlubokou rýhu, ve které se měla skoro určitě objevit voda – neobjevila se, ale zato jsme zjistili, že podloží tvoří krásný šedý jíl, využitelný na keramiku, lázeňské zábaly a mnoho dalšího.

Jedno z údolí, které Sepp navrhl zaplavit vodou, je obklopené lesem a rostou tu chráněné bledule – Sepp nicméně vůbec nepochyboval o tom, že bledule se mají pomocí bagru přesázet a údolí zaplavit. (Popravdě, když se pozemek nebude kosit, stejně všechno zaroste lesem a bude i po bledulích.) V tom okamžiku jsem jasně viděla, že Sepp chce, aby všechno přinášelo užitek, a na nějakou hlubinně ekologickou ochranu přírody si fakt nepotrpí.

Perlička byla, když Sepp popisoval, jak učit prasata, co mají a co nemají žrát: dáte je na vodítko, přivedete je k tomu, co mají jíst (např. slimáky), a pochválíte a odměníte je, když to sežerou, a pak naopak třeba před záhonem zeleniny zataháze za vodítko a řeknete důrazně „ne ne ne“. Nesmíte ale prase trestat třeba tak, že byste ho plácli, to by byla po celé výchově veta. I když člověk neumí německy, Seppovi trochu rozumí, vzhledem k jeho živé, rozšafné gestikulaci a spoustě výrazů existujících i v češtině: grunt (pozemek), kýbl, kaput, pacht (nájem), drek, špekulovat, fachman (odborník), hic, šlauch (hadice), kumšt, luft (vzduch), vingl (úhel), šmakovat, fest a tak dále.

Viděla jsem živé anastazijce

Na kurz přijelo (2000 km autem od Moskvy) i šest Rusů – anastazijců z tamního Centra Seppa Holzera. Jedná se o hnutí inspirované knihami Vladimira Megreho o mladé sexy sibiřské vědmě Anastasii, která hlásá, že se lidstvo dostalo na scestí, musí se vrátit k přírodě a lidé mají žít na rodových statcích obnášejících jeden hektar, který je hravě uživí. Po třiceti letech jsem byla ráda, že jsem se v mládí (víceméně nedobrovolně) naučila rusky. Rusové nám vysvětlili, že v Rusku je asi 80 anastazijských osad, v každé žije několik desítek rodin, ale že tito lidé se narodili „na asfaltu“ (tj. ve městě) a z pozemků se nedokáží uživit. Centrum se snaží zprostředkovat jim Holzerovo know-how. Někteří anastazijci se ale uzavírají do sebe a nekomunikují s nikým, protože v posledních letech hnutí získalo vinou skandalizujících médií image náboženské sekty. Před 15 lety byla situace mnohem lepší, hnutí se těšilo oblibě u veřejnosti. Prý jen asi deset procent anastazijců žije na svých pozemcích nastálo, ostatní dojíždějí („dačniki“). Podle Holzerových slov leží 97 % půdy v Rusku ladem. Sami Rusové říkali, že pšenice se dováží z USA a že lidé u nich žijí z „ogorodov“ – zelinářských zahrad a ovocných sadů, jejichž výpěstky si kupují na tržištích, čili z takového částečného samozásobitelství. Jedna z žen, Valja, se svěřila, že mezi ruskými anastazijci je 50 % osamělých matek s dětmi – takže berou dobré muže i z ciziny!

Hnutí anastazijců víceméně koresponduje s tím, co se souběžně děje i u nás – někteří lidé prchají z měst, pořizují si usedlosti a pozemky na venkově a snaží se na nich hospodařit, přitom si ale většinou ponechávají nějakou tu „městskou“ obživu, protože dobře tuší, že soběstačnost po vzoru našich předků by nezvládli. – Na druhé straně, ne že by to vůbec nešlo. Sepp Holzer to dokáže hravě.