Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
V naší kultuře neradi myslíme na smrt a neškodilo by nám se realitě nevyhnutelné smrti trochu víc otevřít a přijmout ji – to je zhruba poselství knihy s názvem Hledání dobré smrti a s podtitulem Putování světem za posmrtnými rituály. Kniha se ale nezabývá tím, jak se má člověk vyrovnat s perspektivou vlastní smrti, ani tím, jak vyprovázet umírající. Soustřeďuje se na to, co autorka, majitelka pohřebního ústavu, zná dobře z vlastní praxe a snaží se to reformovat – totiž o nakládání s těly zemřelých, o smutečních či vzpomínkových obřadech a o tom, jak moc přímý kontakt s mrtvými těly si lidé přitom přejí nebo jsou ochotní mít.
Jiný kraj, jiný mrav
Caitlin Doughtyová píše o uvedených tématech nečekaně lehkým, populárním stylem, s osobitým humorem, který musí jemnějším povahám připadat hodně černý. Ale celkově se kniha čte mnohem snáze, než jsem vzhledem k jejímu titulu očekávala.
Ze všeho nejdřív mě zaujal rozdíl mezi pohřebními zvyklostmi u nás ve střední Evropě a v Americe, tedy v USA. Podle všeho tam krematoria umísťují do průmyslových zón a vůbec se tam nesnaží vytvářet nějak estetické nebo pietní prostředí. Polovina Američanů se pro mě překvapivě nechává pohřbít do země (nikoli spálit), zatímco v ČR jsem našla údaj 81 % kremací, ovšem krajově se to velmi liší. V Praze máme přes 90 % kremací, ale na takové jižní Moravě jen 25 %, a pro zajímavost - na Slovensku je to jen 17 %.
V Americe se pohřby také běžně prodražují o balzamování mrtvých, což mi vůbec nedává smysl, pokud už pozůstalí stav těla nějak dál nesledují – proč zpomalovat jeho rozklad? Je v tom nějaká posedlost po potlačování mikrobů dokonce i po smrti?
Zvláštní také je, že za hroby se v USA zřejmě nic neplatí; našla jsem si, že hřbitovy jsou ve vlastnictví obcí v neziskovém režimu, takže je obce zřejmě poskytují svým občanům bezplatně. (To zas není taková idylka, když uvážíme, že daně z nemovitosti, které připadají obci, dělají v USA 0,2-1,9 %, čili u domku za 10 milionů Kč by to bylo minimálně 20 000 Kč ročně, tedy asi 10x víc než u nás.) Každopádně je pro Američany naše středoevropská omezená doba pronájmu místa na hrob poněkud pohoršující.
Autorka dále uvádí příklady různých pro nás exotických kultur, třeba indonéské kultury, kde lidé pravidelně oslavují své zemřelé tak, že vytáhnou na světlo jejich mumie, oprašují je, převlékají a mluví s nimi.
Hodně pitoreskní mi připadalo Japonsko s rituálem, kde pozůstalí vybírají z popela kosti jídelními tyčinkami, a také tu mají automatizované hromadné hrobky, kde je každá urna označená figurkou buddhy – a tito buddhové mohou svítit různě barevnými světly; na jiném místě mají robotizovaný systém, který vám vyveze tu „vaši“ urnu na oltářík, abyste s ní mohli chvilku pobýt.
Jak moc se fyzicky přibližovat zemřelým
Autorka je evidentně příznivkyní užšího kontaktu pozůstalých s těly zemřelých, což se mi popravdě příčí. Třeba se jí nelíbí, že ve Španělsku jsou pozůstalí od zemřelých – pravda, krásně naaranžovaných – odděleni sklem. Ale mně připadá moc i náš zvyk, že zemřelého můžete v krematoriu ještě naposledy vidět. Mám totiž pocit, že mrtvé tělo je už jen prázdná slupka a naopak vám může deformovat vzpomínky na to, jaký ten člověk býval zaživa. Proto mi také vůbec nevadí, když se vzpomínkový obřad (sešlost, kar…) úplně oddělí od hřbitova či krematoria.
V této souvislosti musím také polemizovat s tím, jak se občas někdo pohoršuje nad skutečností, že v Česku stoupá podíl kremací bez obřadu, a jak se to interpretuje jako projev našeho národního cynismu. Podle mě je to omyl, protože to vůbec neznamená, že si pozůstalí neuspořádají nějaké rozloučení podle svého. Ta půlhodina, kterou vám krematorium vyhradí, je strašně krátká a uspěchaná, jako na běžícím pásu.
Pohřby a ekologie
Autorka správně soudí, že kremace zbytečně přispívají k emisím skleníkových plynů a že nejekologičtějším způsobem nakládání s mrtvými těly je jejich kompostování, a to ukládáním přímo do nějakého substrátu, bez rakve. Popisuje svoji návštěvu na experimentálním pozemku, kde ponechávají nebožtíky, aby se volně rozkládali přímo na zemi – což jsem nechápala, tak se přece nekompostuje – a v jiných případech je zkoušejí ukládat do různých substrátů a po čase sledují jejich rozklad, což mi dává smysl a sama bych se k takové likvidaci vlastních pozůstatků přikláněla taky, pokud by to bylo možné.
Autorka osobně by si ale nejraději vybrala obřad, kde mrtvé tělo sežerou supi – problém je, že supů může být na některých místech světa nedostatek, protože je zlikvidovalo léčení dobytka diclofenacem. Co se mě týče, pokud bych si OPRAVDU mohla vybrat, pak by se mi osobně nejvíc líbilo, kdyby mé tělo rozemleli do kočičích konzerviček.
Hledala jsem možnosti přírodního pohřbívání u nás a nejvíc se tomu blíží Les vzpomínek v Ďáblicích, kde se popel ukládá ke kořenům stromů. Ale každý pohřeb do země bez balzamování mi také vychází dosti ekologicky.
Poznámka o den později: právě jsem se dověděla, že v Ďáblicích teď v září otevřeli Luční hřbitov, kde se můžete nechat pohřbít ekologicky do země.
Kde jsem se při čtení zadrhla
Zdá se mi, že kniha není zrovna studnicí exaktních informací, například mi připadá dost podivné tvrzení (str. 32), že uhlíkaté aerosoly unikající do vzduchu při kremacích „jsou po oxidu uhličitém druhou nejzávažnější příčinou změny klimatu způsobené člověkem“ - co to mají být ty uhlíkaté aerosoly? Podle dostupných údajů se na skleníkovém efektu podílejí kromě oxidu uhličitého nejvíc metan, vodní páry a oxid dusný.
Také překladatelce občas něco uklouzlo, například (str. 24) o australské krajině plné zvířat: „...klokani, vombati a další hlodavci (sic!) neobvykle velkého vzrůstu“.
Celkově jde o knihu odvážnou, mnoho lidí bude provokovat a doufejme, že také v mnohých čtenářích vyvolá „aha efekt“, takže si uvědomí své vlastní předsudky a předpojatosti. I mě to přimělo, abych se zamyslela, kde mám své meze, co je pro mě přijatelné a co už ne.
Caitlin Doughtyová, Hledání dobré smrti, putování světem za posmrtnými rituály, Lukáš a syn 2023
