Lze o ekologických otázkách mluvit normálně a nepitvořit se?

Ekologické sdružení Arnika vydalo příručku Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně. Novinář Tomáš Feřtek šel knížce za kmotra a vzápětí napsal kritickou reakci nazvanou Mám se oběsit na konopném provazu? aneb O zelené osvětě. Na veskrze seriózní a objektivní příručku zareagoval emotivně, dotčeně, ale možná jako typický Čech.

Jak Feřtek sám říká, příručku načetl „fastfoodovým“ způsobem a usoudil, že je toho na jednoho až moc najednou. „Zelení osvětáři si to možná vždycky neuvědomují, ale máloco je tak demotivující, jako maximalismus v nárocích spojený s katastrofickým pohledem na svět,“ říká. Jenže příručka se nesnaží strašit, vyhrožovat a burcovat, prostě jen konstatuje, jaký je stav věcí a jaké máme volby. Na rozdíl od Tomáše Feřtka není vůbec emotivní. Jejím základem je britská publikace Resource Kit on Sustainable Consumption and Production (tedy Soubor návodů pro trvale udržitelnou spotřebu a produkci), kterou lidé z Arniky přizpůsobili našim podmínkám. Zdá se mi, že v Británii (a stejně tak v Německu, Rakousku, Skandinávii...) lidé nezpochybňují smysl ekologické osvěty tak jako u nás a nepřipisují ekologickým aktivistům katastrofickou mentalitu nebo nerealistickou náročnost. Všichni přece v téhle oblasti děláme jen kompromisy. Lidi žijící v ČR, jejichž ekologická stopa je tak nízká, aby odpovídala celoplanetárnímu průměru včetně Třetího světa, bychom asi mohli spočítat na prstech obou rukou. Kompromisy dělají i ti nejnadšenější ekologičtí aktivisté; a vůbec nežijí ve stavu neustálého hysterického, neurotizujícího volání na poplach, naopak, snaží se po kouskách uskutečňovat vizi klidnějšího, zdravějšího a méně konzumního světa.

Feřtek označuje příručku za „přesvědčování přesvědčených“, s tím, že nikdo jiný než ekologové ji číst nebude. Zapomíná, že existuje rozsáhlá oblast ekologické výchovy a osvěty, která pracuje především s dětmi a mládeží, a že i starší generace občas potřebuje nějaký zdroj informací z této oblasti. A příručka je podává hezky přehledně seřazené. Příčí se mi Feřtkovo tvrzení, že bychom měli být taktičtí a opatrní a neříkat raději celou pravdu najednou, abychom náhodou někoho neodradili. Jasně, takhle příručka není určená pro průměrného českého konzumně žijícího čtenáře bulváru, ale přesto má ve společnosti své místo. Konzumním čtenářům bulváru je potřeba nabídnout něco jiného, a tady Feřtek přináší vcelku soudné návrhy. Navrhuje místo „zelené ideologie“, před kterou lidé prchají, nabízet  „zájmové balíčky“ typu: Chcete ušetřit peníze? Chcete být zdraví? Chcete něčím přispět v boji s globálním oteplováním? Chcete pomoci nebožákům ve Třetím světě? Chcete provozovat domácí kutilství vtipně, levně, zdravě...? A tak dále.

Složitě nebo jednoduše?

Feřtkova kritika obsahuje logický rozpor: tento důkladný způsob ekologické osvěty označuje za příliš složitý, drtí ho a neurotizuje. Volá po větší jednoduchosti a přístupnosti. Zároveň ale prohlašuje, že tato problematika je vlastně složitější, než jak je hlásána, a většina eko návodů má nějaký háček (například – máme kupovat biopotraviny, které se k nám dováží s použitím nafty?). Takže co vlastně chce, větší složitost nebo větší jednoduchost?

Osobně si myslím, že se vždy máme snažit o objektivitu a zvažování všech pro a proti, není přece možné tutlat fakta, která se nám nehodí do krámu. Příkladem může být prosazování vratných lahví, pokud se vozí k novému naplnění několik set kilometrů daleko, nebo recyklovaného papíru, pokud by jeho výroba byla energeticky náročnější než výroba běžného papíru. Ale i v těchto případech musíme brát v potaz, zda se ta nevýhoda nesmaže, pokud se používání vratných lahví nebo recyklovaného papíru rozšíří více… A bylo by ale smutné o těchto věcech odmítnout paušálně uvažovat jen proto, že to vyžaduje přemýšlení a zjišťování faktů.

Nelíbí se mi Feřtkova premisa, že lidé nutně a zákonitě prchají před „zelenou ideologií“. Proč před ní v jiných zemích neprchají? Možná že v mentalitě nás Čechů a jiných národů je opravdu v tomhle ohledu určitý rozdíl, i když si myslím, že ho Feřtek nafukuje a zveličuje. Může to být zmanipulovaností široké veřejnosti bulvárem, který vidí v ekologistech bezva konfliktní sousto a představuje je jako šílence šplhající na chladící věže a házející dlažební kostky do výkladů. Může to být naší českou obecnou šťouravostí a nedůvěrou ke snahám měnit svět k lepšímu, nebo ho zachraňovat. Může to být i rozbujelým prospěchářstvím a sobectvím, souvisejícím třeba i s naším dojmem, že se nám stále nevede materiálně dost dobře a takové hlouposti jako ekologii si nemůžeme dovolit. A třeba i širokou lidovou oblibou našeho programově antiekologického a antiidealistického prezidenta, vyvíjejícího obrovské úsilí na to, aby nás přesvědčil, že naše hmotné zájmy jsou ty jediné skutečně existující a všechno ostatní je šalba a faleš.

Osobně jsem ale přesvědčená, že poměrně značná část veřejnosti, zvlášť ta mladší, už na eko témata začíná docela slyšet a že opravdu není potřeba vymýšlet si všelijaké finty a pitvornosti, aby lidé s různými chutnými bulvárními sousty spolkli nevědomky i hořkou eko pilulku. Ona totiž není hořká – je prostě taková, jaký je stav našeho světa. A jaký si ten svět uděláme.

Příště za sebe zodpovím následující otázky Tomáše Feřtka:

Jak ekologicky šetrná a skromná může být rodina, aby neznechutila vlastní děti?

Co dělat, když není skromný životní styl kompatibilní s okolním světem?

Je zelený konzumerismus opravdu lepší než ten konvenční?

Byla by společnost skromné spotřeby ekonomicky udržitelná?