Londýn v cuku letu

V Londýně jsem nebyla už neuvěřitelných dvanáct let. Tak jsem se tam zajela na čtyři dny podívat, co nového. Byla jsem nadšená!

Počátkem devadesátých let jsem jezdila do Anglie poměrně často, jednak na sci-fi akce (tenkrát jsem pracovala jako redaktorka Ikarie) a jednak jsem byla zvědavá na prostředí, kde vyrůstal můj přítel Cyril. Londýn mi tehdy sice připadal lepší než ona klišovitá představa „mlhy-nevlídno-mrholení-uspěchané megaměsto“, ale žádné velké nadšení ve mně nevyvolal. Zatímco tentokrát jsem mu  během kraťoučké ochutnávky docela propadla.

Vůbec poprvé jsem v Londýně byla přesně před ČTYŘICETI (což mi přijde šílené – jsem pamětnice a nemůžu si na to zvyknout) lety, v srpnu 1969, těsně předtím, než husákovský režim neprodyšně uzavřel hranice. Bylo mi čtrnáct a letěla jsem sama, bez rodičů, za svou „penfriendkou“ Susan, v jejíž rodině jsem pak bydlela. V Londýně mě nejvíc zajímaly voskové figury v Madame Tussaud’s, a pak St James’ Park s lodičkami a kachničkami. Vůbec jsem nevnímala, že Anglie byla v té době ještě relativně chudá a jen pomalu směřovala k lepší životní úrovni 70. let. Fascinoval mě výběr propisovaček, barevných fixů (jednu sadu mi pak hostitelé věnovali a já byla úplně bez sebe radostí), půvabné porcelánové figurky zvířátek,  jaké se u nás neviděly (s výjimkou popelníků s ledními medvědy a jelenů, jinak se spíše pěstovaly poloabstraktní bytové doplňky typu „tokajících volavek“, zkrátka styl „brusel“), okouzlovaly mě kapitalisticky naaranžované výkladní skříně a televizní hitparády, tak nějak svižnější než ty naše. Pamatuju se i na neradostný střet s anglickou kuchyní – ke každému jídlu byla jakási rozvařená nahořklá kapusta, jiný pokrm mi v paměti vůbec neutkvěl.

Teď o čtyřicet let později je Londýn totálně kosmopolitní, jedinci nejrůznějších ras i ústrojů (jako s turbany nebo šátky na hlavách) se tu mísí tak, že se snad ani nedá mluvit o menšinách. Tak čím to je, že si tu skoro na všech místech připadám tak nějak  hobitovsky nebo „medvídkopúovsky“ útulně? Že by ty cihlové stěny prostě z principu působily úpravněji než naše omítky, které se tak snadno umolousají, zvlhnou a začnou opadávat? Nebo tu opravdu panuje duch intenzivnějšího pečovatelství? Například my se většinou nestaráme o sokly a nejnižší úrovně budov, necháváme je jakoby napospas živlům, prachu, pachům, sprejerům, chybí tady ta zabydlená roztomilost každého kousku půdy. A tu jsem kupodivu vnímala nejen ve čtvrti úžasně půvabných viktoriánských domků se zahrádkami Muswell Hill, kde jsem bydlela, ale i ve čtvrtích syrovějších a chudších. Jako by tu každý kousek ulice byl tak nějak naplněnější lidským teplem a životem.

Možná ten rozdíl opravdu tkví v obsáhlejší a vše pronikající starostlivosti lidské. Dobře je to vidět na příkladu Highgate Wood v severovýchodním Londýně, což je kus starého listnatého lesa s úžasnou atmosférou, který má svoji historii už od antiky – tehdy se tu vypalovala v pecích keramika. Ze středověku se tu zachovaly hraniční valy, na některých habrech je vidět, že byly před stovkami let  kopicované – odříznuté kousek nad zemí, aby se získaly nové pruty, takže dnes vyrážejí hned od země dvěma třemi kmeny, zatímco duby nechali volně růst a až ve zralém věku je porazili na výrobu lodí. To všechno se dozvíte z letáků, které dostanete v dřevěném srubu, kde je návdavkem spousta hádanek, námětů a příběhů o přírodě pro děti, a z vystavených fotek a kreseb je zřejmé, že o les nepečuje pouze město Londýn, ale komunita nadšených dobrovolníků. Když to srovnám kupříkladu s lesem v Šárce, který mám z domova nejblíž, je jasné, že městský úřad Prahy 6 v osvětových snahách kapku pokulhává – ale místní občané včetně mě samotné koneckonců taky.

Když už mluvím o Highgate, chtěla jsem vidět i tamní hřbitov a bylo to strašně zajímavé: do starší části můžete pouze s průvodcem (který je opět členem spolku nadšeně se o hřbitov starajícího), je to tu romanticky a tajemně zarostlé, plné symbolických soch a hrobek, a nejúžasnější je areál s hrobkami ve stylu starého Egypta. Ve volně přístupné části hřbitova je Marxův hrob s obrovskou kamennou hlavou – je to skutečně pouze Marxova hlava, nikoli bysta. A kolem se nechali pohřbít přední vůdci světového proletariátu jako kuřátka kolem kvočny.

Taky jsem přišla na chuť dobročinným obchůdkům s oblečením – charity shops. U nás snad taky můžete dát odložené šaty nějaké charitě, ale není to ono: v Anglii je odnesete charitě, která je vám sympatická (ať už je to Oxfam, Sue Ryder nebo třeba nějaká organizace bojující s rakovinou) a ve stejných obchůdcích se zároveň můžete sami za babku obléct. Během pár minut jsem ulovila skvělý svetr, mikinu a šátek, všechno dohromady v přepočtu na koruny asi tak za čtyři stovky.  

No a co by tedy člověk vracející se do Londýna po dvanácti letech měl vidět? Určitě galerii Tate Modern, což je krásně zrekonstruovaná bývalá elektrárna, kde jsme si prohlédli výstavu futuristů. Hned vedle je replika Shakespearova divadla Globe, která vypadá hezky, ale dovnitř jsme nenakoukli, no a v Britském muzeu mají úžasně „vystajlovanou“ vstupní dvoranu, která vznikla odstraněním nějakých přístavků a velkorysým skleněným zastřešením, trochu jako u Bundestagu v Berlíně. Chtěla jsem vidět i hypermoderní čtvrť Docklands, kde jsme chvíli okouněli na plazzách u břehu řeky pod zrcadlově lesklými mrakodrapy a snědli si sendviče ve stínu kovových a skleněných kancelářských budov v zahradě s fontánkami, jejíž stromy sem zřejmě byly vysázeny už ve vzrostlém stavu.

Kancelářskou budovu zvanou Okurka, která dominuje City, jsem viděla jen z dálky, ale je krásná a bezvadně spojuje modernost s určitým nádechem tradice. Ach jo – mám si vůbec povzdychávat, že v Praze nemá nápaditá architektura šanci, nebo je to zbytečné?