Konečně rozumné vědecké slovo o rozdílech mezi muži a ženami

V časopise New Scientist jsem našla seriózně vědecky rozebráno, jak je to s psychickými či mentálními rozdíly mužů a žen. Pravda je – jak už tomu často bývá – někde uprostřed. Nejsme ani rozdílní tak propastně, jako bychom pocházeli z jiných planet, ani stejní až natolik, že by se všechny rozdíly daly setřít výchovou.

Téma vrozených rozdílů mezi muži a ženami, tedy nikoli rozdílů fyzických, ale psychických, vyvolává velké emoce. Protože pokud přiznáme, že opravdu rozdílní jsme, neospravedlňovalo by to rozdílný životní program pro muže a ženy, rozdílné vzdělání, profesní dráhu a možná i různá práva? – Odpověď zní tak, že podle mého názoru nemusí zastánce rovnoprávnosti popudit: ano, rozdíly existují, ale nejsou natolik výrazné, aby ospravedlňovaly rozdílné zacházení s dívkami a chlapci, nebo s muži a ženami. A rozdíly vzniklé vlivem výchovy či kultury jsou daleko větší než rozdíly podmíněné biologicky.

Začněme u známé skutečnosti, že chlapci a dívky si vybírají odlišné hračky. Tohle nelze vysvětlit pouze a jen výchovou, čili kulturní indoktrinací. Dokonce u mláďat kočkodanů platí, že samečci dávají přednost autíčkům, i když k tomu nebyli ani v nejmenším vedeni. A dívky s hormonální poruchou, kvůli které mají zvýšenou hladinu testosteronu, dávají přednost autíčkům také. Obvyklá výchova tyto vrozené preference samozřejmě ještě posiluje.

Nikoho z nás nezaráží, že muži jsou v průměru vyšší než ženy; přitom ale můžeme najít mnoho vysokých žen a malých mužů, takže naprosto neplatí, že každá žena by musela být menší než jakýkoli muž. No a u duševních rozdílů je to velmi podobné. Statistické rozdíly existují, ale zcela generalizovat nelze. Rozdíly v psychice a v chování jsou přitom většinou menší než rozdíly v tělesné výšce. Preference pro klukovské nebo holčičí hračky patří k nejvýraznějším rozdílům, chlapci jsou dále o něco agresivnější, mají lepší prostorovou představivost a víc asertivity, dívky mají zase lepší schopnost empatie, jemné motorické dovednosti, pohotovost vnímání a jazykové schopnosti, zatímco žádný rozdíl není v matematických schopnostech.

Biologické základy rozdílů

Vrozené rozdíly, které patrně ovlivňují chování, existují jak v hladinách hormonů, tak ve stavbě mozku. Výzkum na laboratorních potkanech ukázal rozdíl ve stavbě amygdaly, části mozku důležité pro zpracovávání emocionálních a sociálních podnětů. U samiček amygdala obsahuje o 30 – 50 % více gliových buněk, zatímco mozky samečků mají zase vyšší hladinu endokanabinoidů – přirozeně produkovaných molekul, stimulujících stejné nervové okruhy jako marihuana. Když ale vědci dali den starým samičkám potkanů injekci endokanabinoidu, po třech dnech nalezli v jejich amygdalách stejný podíl gliových buněk, jaký mají samečci. Tyto samičky si teď hrají stejným způsobem jako mladí samečci, to znamená o 30 – 40 % víc než běžné samičky, a mají raději drsnější pohybové hry.

Hlavní rozdíly ve stavbě samčího a samičího potkaního mozku mají vesměs své paralely u lidí. Vědci věří, že všem savcům jsou společné nervové mechanismy, tvořící základy chování výhodného pro přežití. Přesto nevíme jistě, zda podobné neurobiologické procesy jsou příčinou rozdílného stylu hraní u dětí.

Rozdíly jsou sexy

Vědci vypozorovali celkem logickou zákonitost: čím vzdálenější je dané chování nebo daný psychický rys od všeho, co souvisí s naší reprodukcí, tím méně výrazné jsou rozdíly mezi pohlavími. Takže genderová identita a sexuální orientace je u mužů a žen opravdu výrazně odlišná - je jen málo mužů, kteří se pokládají za ženy, a naopak; podobně existuje poměrně málo homosexuálů. U rysů jako je schopnost empatie nebo asertivita už jsou ale rozdíly spornější. Tyto rozdíly hodně závisí na výchově a tradiční výchova je posiluje, ale při jiné výchově by se situace dala velmi snadno změnit.

Za hlavní činitele rozdílů mezi pohlavími byly vždy pokládány pohlavní hormony, tedy testosteron a estrogeny. Ve skutečnosti se ale účinky hormonů a genů ovlivňují navzájem a projevují se v uspořádání a funkcích mozku a tím pak v chování. Prostředí, v jakém dítě vyrůstá, může navíc vyvolat určité chemické modifikace DNA, odpovídající za produkci různých látek, čili vždycky jde o kombinaci vrozených a získaných vlastností. Mozek je orgán, který si během života neustále „přeformátováváme“.

Tak kde jsou meze emancipace?

Rozdíly mezi samci a samicemi mají evoluční kořeny. Souvisí to s rozdílnou rolí v reprodukci a nejnápadněji asi s atraktivitou pro opačné pohlaví (typickým příkladem je nepraktický paví ocas). Stejnou roli – zaujmout opačné pohlaví – má mužská soutěživost, kterou pozorujeme v 90 % tradičních lidských společenství. Amazonský kmen Jivaro jde natolik do extrému, že se navzájem povraždí 60 % jejich mužů. Ti zbylí ale „berou všechno“. V industriálních společnostech se soutěživost týká především peněz. Jenomže tam, kde si ženy začínají samy vydělávat a dělat kariéru, přestává tenhle mechanismus aspoň zčásti fungovat. A já podotýkám – i když tohle už v New Scientistu neřešili – že možná nezačíná fungovat mechanismus zrcadlový, to jest, že by vydělávající a kariérně úspěšná žena získávala atraktivitu pro muže. Právě v tomhle vidím vůbec největší bariéru emancipace. Můžeme pobízet holčičky, aby se chtěly stát prezidentkami, astronautkami, neurochirurgyněmi nebo nukleárními fyzičkami, a ono to skutečně je v jejich silách. Jenomže ta sladká odměna, která čeká nejúspěšnější chlapečky v podobě zvýšené atraktivity pro opačné pohlaví, holčičkám bohužel nekyne. Což ony intuitivně tuší a dál sní o dráze hereček, modelek nebo kadeřnic, protože pak budou mít daleko větší výběr partnerů. Do jaké míry se i tohle dá ovlivnit výchovou, asi nikdo neumí odhadnout.

Ať je to jak chce – uzavřu opět s New Scientistem – stejně jako v moderních společnostech respektujeme diverzitu všeobecnou, měli bychom respektovat i diverzitu genderovou, což znamená, že bychom nikoho neměli nutit k zachovávání genderových stereotypů. Ať už následky téhle svobody pokládáme za příjemné a pozitivní, nebo ne.