Jak jsem vyvražďovala živáčky

Pustila jsem se do amatérského studia půdní mikrobiologie a vůbec života v půdě, což obnáší i provádění „sčítání lidu“ - tedy živých tvorů. Jenomže metody jsou kapku drsné...

Všechno vzniklo tím, že se mi dostala do ruky kniha dvou amerických autorů nazvaná vtipně „Teaming with Microbes“ a pojednávající o možnostech, který má běžný zahrádkář, když chce cíleně podporovat bakterie, houby i další život v půdě na své zahrádce. Nadchlo mě to. Rozpomněla jsem se na svá studia mikrobiologie a začala jsem experimentovat a zkoušet různé postupy zkoumání půdy a výroby kompostových čajů a podobných přípravků. Mým cílem je na základě toho všeho vytvořit víkendový kurz pro permakulturníky.

Mimo jiné jsem si chtěla vyzkoušet metodu zvanou Berlesův trychtýř, sloužící ke sčítání drobných živáčků ukrytých v půdě… tady jsem u pojmu „živáček“, který se mezi permakulturisty pomalu šíří a označuje bezobratlé, kterým lidé někdy říkají nesprávně „brouci“ nebo „hmyz“, ale ve skutečnosti tím myslí členovce (tedy všechna ta zvířátka s vnější chitinovou kostrou a s počtem nožiček větším než malým) – jenomže v půdě se tam mohou připlést i různí červíci a plži… snad by se taky dalo říct „žoužel“, jenomže žouželí se mohou myslet i obratlovci jako třeba žáby... takže pojmem „živáčci“ zkrátka označujeme drobné bytůstky od pouhým okem neviditelných zhruba tak do dvou centimetrů délky. Do Berlesova trychtýře vkládáme vzorek půdy (tak jednu dvě hrsti) bez živáčků, kteří stačí utéct – jde nám spíš o ty, kterých si v půdě ani nevšimneme a kteří se v ní skrývají a nechtějí dobrovolně vylézt.

Dělá se to tak, že trychtýř – nebo rozstřiženou PET lahev, z níž použijeme část s hrdlem – obrátíme otvůrkem dolů, vyložíme síťovinou proti hmyzu, aby dolů nepropadávala zemina, a nasypeme tam vzorek půdy. Pod hrdlo trychtýře dále misku s alkoholem, kam budou živáčci propadávat, a nahoru nad povrch půdního vzorku nainstalujeme rozsvícenou klasickou žárovku (asi 40 W), která bude seshora půdu zahřívat a vysoušet, a tím bude nutit živáčky k úprku směrem dolů do misky.

A takhle to necháme nejmíň dva dny, ideálně týden – pak máme jistotu, že jsme pochytali živáčky úplně všechny.

Snadno se to řekne i udělá, ale když jsem pak pozorovala, co se v trychtýři děje, bylo to pro mě příliš srdcervoucí.

V ostrém světle na povrchu půdního vzorku jsem uviděla zmateně a bezradně pobíhající droboučké drabčíky, mravence, svinky, pavoučky a mnohonožky, kteří se nijak zvlášť nesnažili v půdě ukrýt, ale byli viditelně stresovaní – asi jako se to říká o zajíci, který neuhne před světlem reflektoru blížícího se auta. Potěšilo mě, kolik je v mé přírodní zahrádce života – tohle všechno hemžení jsem nikdy předtím nezaznamenala a skutečně jsem je mohla pozorovat jedině tak, že jsem živáčky brutálně vyrušila a dala pod ostré světlo.

K trychtýři jsem se vrátila po hodině a pak po dvou hodinách a situace vypadala dost podobně. Jen v lihu dole v misce přibylo pár tělíček.

Usoudila jsem, že nakonec nepotřebuji všechny živáčky přesně zaevidovat a spočítat. Navíc ti usmrcení už skoro nebyli k poznání – jejich zkroucená tělíčka ztratila všechnu zajímavost, nebylo možné dobře rozlišit jejich tvary, nožky, tykadla, a celek působil tak nějak žalostně a depresivně. Zatímco pozorovat hemžení živáčků v akci je velice povzbudivé - asi jako příběhy Ferdy Mravence...

A tak jsem pokus po dvou hodinách ukončila a živáčky vypustila zpátky na zahrádku.

Miliardy živáčků

Napadá mě, že tenhle zážitek dobře ilustruje, proč jsem před lety utekla ze světa oficiální vědy – nějak se totiž netýkala toho, co mě zajímalo nejvíc - tedy života - ale místo toho ten život rozpitvávala na jednotlivé vzájemně oddělené kousky, které svoji živost ztratily… když ne usmrcením, tak tedy rozebráním na chemické vzorce a rovnice, na lineární a mechanické procesy. Chápu, že to asi ani nejde dělat jinak a že mi možná jen chybí mentální schopnost za tím vším přece jenom ten život vidět, zase si ho nějak složit dohromady… ale na druhé straně nejsem sama, koho současná biologie z tohoto důvodu neuspokojuje.

A taky mě k tomu napadá, že zatímco dva tři bezradně pobíhající živáčci dokáží člověka dojmout, vůbec nám nepřijde, že jich každou hodinu a minutu vraždíme celé miliardy – kdykoli použijeme nějaký pesticid, kdykoli se pustíme třeba do stavby nové silnice nebo příměstské haly, kdykoli zabetonujeme další kus země. Oázy přírodních zahrádek a pozemků v ekologickém režimu jsou proti tomu jako ostrůvky v moři – i když se můžu utěšovat tím, že jich je čím dál víc. Ale problém je už v té základní představě, že my lidé potřebujeme ke svému rozvoji zabírat čím dál víc půdy a podmaňovat si čím dál víc přírody. Pro agresivní čelisti tohohle podmaňování už totiž nezbývá žádná potrava, a ony se začínají zakusovat do nás samotných.