Jak jsem byla Smrtkou

Síla archetypů je věčná. Někdy do archetypálních rolí upadneme bezděčně, někdo se do nich dokáže šikovně stylizovat a má z toho prospěch...  

O minulém víkendu jsme měli na zahradě Ekodomova v Podbabě kurz kosení. Jelikož jsem měla odchytit u metra našeho bulharského lektora (což se mi nakonec nepovedlo, ale na místo se šťastně dostal), znamenalo to, že jsem poměrně dost dlouho pobíhala s kosou přes rameno po ulicích, v podchodu metra, pak jsem jela autobusem... a sem tam na mě někdo šibalsky mrkl a podotkl: „Už si pro nás jdete?“ - Několik pubertálních cyklistů, kteří mě míjeli v Podbabě, po sobě volalo: „Tývole, Smrtka!“ Je zajímavé, že i nejmladší generace má ten archetyp Smrtky pořád zažitý, snad z pohádek, i když Smrťáci bývají i mužského rodu, jako v pohádkách Jana Drdy, nebo u Járy da Cimrmana (ano, chystala jsem se, že pokud se mě někdo přímo zeptá, pro koho jdu, opáčím „To my nesmíme ani naznačovat...“). Osoba s kosou zřejmě představuje jednu z mála trvalek, na které lze spoléhat a činit na ně narážky po celá staletí.

Vůbec žijeme hodně ve stereotypech a archetypech, například typický duchovní guru určitě poskytuje větší příslib autoritativní laskavé moudrosti, pokud má bílý vlas a muž i vous. Pozoruju předškolní děti v lesním klubu Šárynka, kam chodím zahradničit – většina holčiček inklinuje k princeznovskému archetypu a některé i ve všední den pobíhají v princeznovském kostýmu, v bílých nebo růžových dlouhých šatečkách, závoji či korunce. Mají i své protěšky, jeden tříletý chlapeček stále nosí čepičku připomínající středověkou helmu a ohání se klackem jako rytíř mečem.

Před několika dny, na Den dětí, se mi narodil první vnouček a pořád ještě nevím, jak uchopit ten archetyp babičkovství: co ta role obnáší? (Cože, babička? Já?) Možná bych měla nosit po kapsářích tříbarevná koťátka a trousit rozšafná moudra...

Archetyp feministky

V životě jsem určitě o mnoho přišla, protože se nedržím archetypů. Můj syn Honza mi občas předhazuje, že jsem se měla stát achetypální feministkou, projevovat se pořádně důrazně, dělat to, co lidé od feministky čekají, a mohla jsem být slavná. Jenže co z toho? Byla by to násilná stylizace, která by mě určitě netěšila. Moderní bulvár a popkultura obdivuhodně navazují na velmi staré mýty s archetypy amazonských bojovnic, které si uřezávaly prsy, zabíjely chlapce, muže využívaly jen ke zplození další generace bojovnic a poháněla je nenávist k mužům a touha dominovat a vládnout. - Jenže tohle je velmi maskulinní model a mně přijde strašlivě nudný a nezajímavý. A to, co mě na realitě genderových rolí upřímně zajímá nebo zajímalo, zase postrádá onu prvoplánovou přitažlivost, která je pro většinu lidí a jejich zájem rozhodující.

Ach jo... vlastně se po celý život potácím někde mezi vymezenými škatulkami. Ani své romány a povídky nemohu psát jinak, než jak je píšu – myslím, že žádný autor se nemůže příliš „přehrávat“ do jiných poloh, byla by to křeč, na textu by se to poznalo a vznikla by spíš parodie. Mé knížky si obtížně hledají čtenáře možná právě proto, že postavy se nedají moc dobře zaškatulkovat a příběh neposkytuje čtenáři oporu a pevné zakotvení.

Teď mám životní období, kdy věnuju hodně sil naší ekologické neziskovce, ale i v tomto případě jsem ekoložka spíše salonní. Například vyhlídka na víkend v Bílých Karpatech, kde se bude spát na seně v nějaké stodole daleko od civilizace, je sice hezká, ale zároveň ve mně hlodají obavy: Co když mi začnou z toho sena alergicky slzet oči? To abych si vzala nějaká antihhistaminika! Co když mi bude v noci zima? Co když se nebudu moct celý víkend osprchovat? Co si radši zaplatit nějaký penzion a dojíždět na místo autem?

A tak podobně.

Prostě jsem takový rozervanec nepevných zásad a škatulek.

Aspoň jako Smrtka jsem na chvíli do jedné škatulky zapadla!