Jak dobrovolně pomáhám státu

Moje podvědomí mi evidentně vysílá signály, že tento stát je na tom nesmírně špatně. Neustále mu totiž podstrkuji peníze, i když nemusím.

Daňové přiznání a přehledy o příjmech kvůli sociálnímu a zdravotnímu pojištění jsou pro mě hotová noční můra. Vyplňuju je sice od roku 1994, kdy jsem se poprvé ocitla na volné noze, ale to nic nemění na tom, že i po patnácti letech mám při tom stále hrůzu v očích, teplota celého organismu se při pohledu na nesrozumitelné formuláře zvyšuje o několik stupňů, dech se zrychluje a celé tělo trne v křeči. Bojím se, že to zvořu a zmotám, tak hrozně moc, až začnu opravdu dělat boty. Zajímavé je, že vždy ve svůj neprospěch.

Na finanční úřad si mě kvůli tomu nevolali poprvé, ale v uplynulých letech šlo o menší částky, zatímco letos hned o pětadvacet tisíc: letos a loni jsem si totiž zapomněla odečíst peníze sama na sebe, a to proto, že tento chlíveček byl ukryt pod větším chvlívečkem „Manžel-manželka“. „Nic takového nemám,“ pomyslela jsem si a celý příslušný oddíl jsem vynechala.

Jakmile jsem se trochu vzpamatovala ze šoku nad vlastní neschopností orientovat se v praktickém životě, přišlo mi vyúčtování ze zdravotní pojišťovny. Přeplatek jedenáct a půl tisíce! A skutečně, při vyplňování příslušného formuláře jsem opomněla vydělit jakýsi vyměřovací základ dvěma. To už je vrchol! Neozvali se mi jen od sociálního pojištění, ale důvod je mi jasný: tam si totiž můžete dobrovolně platit víc, než musíte.

Vlastně je to od nich hezké, říkám si, že si moje dobrovolné příspěvky prostě nenechají. V životě bych na to nepřišla. A vzhledem k tomu, že se tento jev skoro každoročně opakuje a s mým postupujícím věkem se progresívně zhoršuje, mě napadá, že to musí mít ještě jinou příčinu než hrůzu z vyplňování úředních formulářů. Může to být počínající alzheimer, neboli stařecká demence. Jenomže stařečtí dementi spíše peníze marně hledají, neboť mívají pocit, že jim chybí (protože je schovali do slamníku či fusekle a zapomněli na to), než aby finance velkoryse rozhazovali.

Možná – pokud bychom zvolili freudistický přístup – za to může moje podvědomí.  Mám snad pocit, že je o mě neobyčejně dobře pečováno, a odměňuji se státu to, jak mě hýčká? Nebo naopak tak nesmírně toužím po tom, aby stát už konečně začal dělat to, co by podle mých představ dělat měl, že mu podstrkuji peníze? To by mohlo být ono. Kdyby totiž stejnou věc udělal každý, státní rozpočet by se ročně zvýšil zhruba o sto miliard korun, které by se pak už snad musely začít používat na ty chvályhodné účely, na jaké bych své daně chtěla dát sama, jako třeba na boj s globálním oteplováním, na vývoj nových čistých zdrojů energie, na cyklistické stezky v centru Prahy, nebo na péči o předškolní děti, aby jejich rodiče mohli lépe kloubit práci a rodinu.   

V případě zdravotní pojišťovny je to ještě průzračnější. Letos mi neproplatila očkování proti žloutence (1 100 Kč), jelikož jí už prý došly fondy. Moje podvědomí si tuto informaci interpretovalo tak, že je třeba zdravotní pojišťovnu podržet nad vodou.

Jenom mě trochu děsí, jak se tahle moje úchylka bude vyvíjet do budoucna.