Hadříková fascinace

Takhle na jaře, když začne svítit sluníčko, se mě vždycky zmocňuje neurčité rozechvění. V mládí to možná znamenalo „najdi si novou lásku!“, dnes spíš „začni se hýbat a zlikviduj ty zimní špeky!“, ale hlavně „vyraž na lov nějakých nových hadříků!“

Musím hned říct, že hadříky a vůbec móda (čili jak se vystajlujeme, když mám mluvit trendově a být in) nejsou podle mě vůbec povrchní záležitost. Naopak velice hloubkově (někdy podvědomě) vyjadřují naši osobnost. Ať se totiž vystrojíme a upravíme jakkoli, vždycky to znamená určité prohlášení, asi jako bychom nesli a ukazovali světu transparent, nebo aspoň malou ceduli s nápisem. Když jdu v Praze po ulici, mám pocit, že většina lidí si nese nápis „chci splynout s davem a být tak nějak přijatelný/á“. U nás v Čechách to znamená sportovně laděnou nedbalost - nějaké džíny, bundu, tenisky. Neoblíbené jsou čepice a klobouky, protože pokrývky hlavy člověka strašně individualizují, jsou daleko silnějším prohlášením než celý zbytek našeho zevnějšku. Často od někoho slyšíte, že nenosí pokrývky hlavy a radši nastydne, jelikož v čepicích a kloboucích „vypadá jako blbec“. Bez pokrývky hlavy se mnohem líp a nerozlišitelněji splývá s davem. Zaplať bohyně aspoň za nějaký ten zajímavý šátek nebo šálu!

Četla jsem řadu úvah o tom, proč je česká pouliční móda pořád tak nějak míň šmrncovní a zajímavá než to, co vidíte v ulicích  jiných světových měst, ačkoli se situace hodně zlepšila a nadnárodní řetězce vládnou v Praze stejně jako jinde. Nemají snad Češi vkus? Řekla bych, že v tom případě bychom v ulicích viděli víc vyloženého nevkusu. Nechtějí utrácet za módu, nebo obětovat čas chození po obchodech? To se mi taky nezdá, protože zajímavé oblečení a  doplňky můžete pořídit i levně a promenáda obchodními centry přece představuje celonárodní oblíbenou zábavu Čechů, které holdujeme víc než jiné národy. Podle mě je důvod prostě a jednoduše v tom, že Češi na sebe nechtějí upozorňovat. Je to něco v naší národní povaze, ono poselství „proboha nevyčnívej“, které do mě v nejrůznějších podobách hustili už od dětství. Jenomže pojednat svůj zevnějšek jako malé umělecké dílko patří k nejúžasnějším životním radostem, takže jsem dosti často nevydržela na sebe neupozorňovat a pak jsem automaticky provokovala. „To je ale strašidlo!“ slyšeli jste za zády v dobách totáče, pokud jste si vzali třeba dlouhou sukni a klobouk. Kdybyste chtěli provokovat dnes, bylo by to mnohem těžší, protože se všude rozhostila všeobecná a všeobjímající tolerance. Právě proto jen těžko chápu, proč je pro takových 95 % lidí největší ambicí nenápadnost.

Třeba v Londýně jsem viděla mnohem víc individualit: můžete se stylizovat piercingem, tetováním a černými latexovými popruhy, kterými jste opásaní všude po těle, u starší generace jsem naopak viděla důrazný „statement“ upravenosti – ženy ani muži se nenechají zlákat oněmi našimi univerzálními bundami a beztvarými kalhotami, ale naopak pořád nosí sáčka, šátky kolem krku, kloboučky a tak dále.

Tato naše národní záliba v šedé uniformitě má aspoň jednu výhodu: nabídka mnohých obchodů je podstatně nevkusnější, přebujelejší, přezdobenější a hrůzyplnější než to, co nosí ulice. Lidé ve své většině nabídku přezdobených kýčů a podivných překombinovaných kreací filtrují a vybírají si spíše věci jednodušší, pozorovatele ničím netrýznící.

Výstřední rakouský umělec a architekt Hundertwasser mluvil o pěti kůžích, které máme: naše vlastní kůže, pak oblečení, potom dům, kde bydlíme, dále naše komunita a konečně planeta – a všechny tyto kůže důkladně po svém řešil. Oblečení si zhotovoval sám z přírodních materiálů a chodil ve splývavých hábitech, takže se svým bujným plnovousem by dnes silně připomínal islámského fundamentalistu.

Tedy – až takovéhle ambice totálního sebevyjádření nemám. Ale stejně vyrážím na vzrušující lov hadříků, poháněna neutuchající nadějí, že najdu nějaký kousek, který vyjádří a dotvoří moji individualitu jako druhá kůže.