Experimentální výprava do jižní Francie

Přiznávám, že vzít auto a kamarádku a vypravit se na improvizovanou dovolenou 1400 km daleko pro mě ještě pořád představuje dost adrenalinové objevitelské dobrodružství. Vlastně jsem si to zkusila poprvé v životě. Jde to!

Dlouho jsem snila o tom, že se vypravím na vlastní pěst do Provence. Byla jsem tam sice vloni v září, ale se zájezdem, a to mě vůbec neuspokojilo. Nebylo to prostě ono. Konečně si už dva roky natloukám do hlavy franštinu v Institute Français de Prague, tak proč bych se měla nechat vodit jako ovce ve skupině českých turistů? Navíc jsem měla dost přesné představy o tom, co musím nutně vidět: města v západní Provenci oblíbená malíři jako byl Van Gogh a Cézanne a plná římských památek, a pak deltu Rhôny s přírodní rezervací Camargue. Kamarádce šlo hlavně o tu přírodu, a tak jsme rozdělily itinerář cesty zhruba půl na půl – města a památky versus moře a Camargue.

A opravdu jsme prošmejdily nejprve údolí Rhôny severně od Provence v kraji Ardèche, protože jsme sjely z dálnice už ve Valence a projížděly jsme malebným krajem bez turistů – kolem středověkých městeček přilepených na skalách, zřícenin hradů, cypřišů (ale ještě nikoli olivovníků), lesů, kopců, jeskyní – a taky jsme míjely hodně opuštěných domů, kvůli nimž všechno působilo trochu ospale a bez života. Do vlastní Provence jsme vstoupily v Orange, charakteristickém provensálském městečku, kde už domy mají bleděmodré okenice, na náměstích rostou platany a pod nimi jsou přívětivé kavárničky, ale zlatý hřeb představuje ohromující antické divadlo se zcela zachovanou čelní stěnou za jevištěm. Pak byl na řadě Avignon s Papežským palácem, slavným středověkým mostem („Sur le pont d´Avignon…“), půvabnými uličkami a kulinářskými dobrůtkami, a poblíž Avignonu fascinující Pont du Gard – obrovský úžasně zachovalý akvadukt po Římanech se třemi patry oblouků a hezkým přírodním okolím.

Pak už nás to táhlo úplně na jih, do rezervace Camargue v deltě Rhôny, kde můžete pěšky, na kole, z lodi nebo z koňského hřbetu pozorovat obrovské plochy mokřadů, mělké rybníky oddělené od moře hrázemi, písčité duny, to všechno obydlené hejny divoce žijících plameňáků, volavkami a dalšími vodními ptáky, a zároveň polodivokými bílými koníky a černými býky (respektive i krávami a telaty, ale domorodci jim říkají dohromady taureaux a s býčky si měří síly v zápasech, při kterých ale zvířata nezabíjejí). Moře bylo nečekaně teplé a dalo se báječně koupat, a v městečku St Maries de la Mer kypěl život, nejen díky turistům, ale i díky domorodcům předvádějícím se na bílých koních nebo v kapelách místních dechovek. Typická jídla tu jsou paella, bouillabaisa, hovězí na víně a tartelles, což jsou velké pláty bílého chleba zapečené s tapenádou (aromatickou pastou), zeleninou, sýrem nebo masem.      

Po několika dnech jsme se vrátily na sever do Arles, města starých Římanů a Vincenta van Gogha, kde mě ale nejvíc uchvátila románská památka - katedrála St Trophime a přilehlý klášter, a ve zbylém čase jsme ještě zabrousily do Aix-en-Provence, elegantního města s uvolněnou, lázeňskou atmosférou a spoustou fontán, kde zrovna probíhá obrovská výstava Picassa a Cézanna – nikdy jsem neviděla tolik Picassů pohromadě.

Tolik co se týče turistického programu. Zároveň jsme ale musely řešit spousty nečekaných a záludných situací. Tak třeba placení na francouzských dálnicích: myslela jsem, že u první brány s mýtným logicky dostaneme lísteček a platit budeme až u druhé brány někde o kus dál, ale ne! Hned vás zinkasují asi o dvě eura, a když jsem propadla panice a nemohla jsem dost rychle najít drobné, zaslechla jsem, jak nevlídná paní v budce sděluje své kolegyni něco jako „ce sont les vaches qui…“ – neboli že jsme krávy, které nevědí, co jako mají dělat. To mě coby vstup do Francie trochu vyděsilo, ale musím říct, že pak už na nás byli všichni Francouzi úplně úžasně milí. Ostatně na sebe navzájem taky roztomile švitoří, pořád se pusinkují a podobně. Navíc na mě domorodci vesměs působili rozšafně starosvětským dojmem, díky čemuž je v této zemi tak nějak útulno.

Pak ubytování. Na internetu jsem si předem našla dostatek levných hotelů typu Étap a obytných přívěsů (mobil homes) v kempech k pronajmutí, takže jsem počítala s noclehy pro dvě osoby bratru kolem čtyřiceti eur. Jenomže v kempech neměli vůbec žádné volné přívěsy a někdy jsme při nejlepší vůli nenašly ubytování pod šedesát eur za dvoulůžkový pokoj a noc, což kamarádka těžce nesla. (Jednou, v údolí Rhôny, jsme za tuhle cenu dokonce musely bydlet v příšerně páchnoucím pokoji, který byl celý včetně stěn a nábytku nasprejovaný nějakou stříbrnou syntetickou barvou – aby to jako vypadalo „designově“. Na hledání něčeho jiného jsem už ale byla příliš vyčerpaná.) A vůbec jsem výdaje na cestu podcenila: myslela jsem, že padesát euro na osobu a den by mohlo stačit, ale kdepak! Jdete-li jednou za den do restaurace na levné meníčko, jinak nakupujete v samoškách a zaplatíte si sem tam nějaký vstup, musíte počítat aspoň se sedmdesáti eury na den.

Zjistila jsem, že když přijedete do nějakého městečka, často vám nejvíc pomůžou v místní Office du Tourism: umějí anglicky (i když já jsem s franštinou většinou vystačila, ale jde to i bez ní) a čím větší zapadákov, tím jsou z vás nadšenější. V jednom opravdu zapadlém městečku (Aubignan v kraji Vaucluse) nám takhle dohodili ubytování v soukromí, v neobyčejně malebném domě staré malířky a pianistky, kde jsme večery mohly trávit na dvorečku plném rozkvetlých oleandrů.

No a konečně – jak jsem zjistila – se při tomto způsobu cestování, kdy jste na sobě se svým parťákem poměrně dost závislí, zostřeně projeví veškeré rozdíly mezi vámi. Mnohem víc než na zájezdu, kde nemusíte dohromady nic řešit. Šly jsme si na nervy. Kamarádka mi připadala zmatená a pomalá, já jí zas podrážděná a vzteklá. Čili poslední poučení zní: člověk by si měl strašně dobře rozmyslet, s kým takové dobrodružství vydrží. Měli byste být zatraceně podobně vyladění. Inu jako Zikmund a Hanzelka.