Dožívají se feministky v průměru nižšího věku?

Je to už pár týdnů, co jsem se dozvěděla, že zemřela paní Alena Valterová. Od paní Zdenky Petákové, která se chystala napsat nekrolog, ale také už s odstupem mnoha měsíců. V druhé půlce roku 2008, kdy dobrovolně odešla ze života ve věku 55 let, totiž nikdo tuhle smutnou zprávu nešířil.

Alena Valterová přitom bývala svého času docela známá postava, hlavně když hned po roce 1989 založila Politickou stranu žen a matek. V posledních letech však na politiku rezignovala, žila spíše v izolaci a snažila se hlavně vydělávat na sebe i své poslední nezaopatřené dítě. Celkem měla se dvěma manžely čtyři děti a vychovávala je v podstatě sama.

Je tomu něco přes rok, co jsem s paní Valterovou dělala rozhovor pro časopis Marianne. Ten ale nikdy nevyšel. Proč? Požadavek redakce zněl: „Přepiš to tak, aby bylo vidět, že si svůj život voře sama.“ Hm. To se mi příčilo – na jednu stranu jsem si sice trošinku myslela, že si toho Alena Valterová nemusela na svá bedra nakládat tolik, ale na druhé straně se podle mě jen dožadovala podpory, na kterou měla coby matka čtyř dětí od společnosti nárok. Dělala to ovšem donkichotsky, s ohnivým rozhořčením, protože se upínala k vizi, ve kterou kromě ní dohromady nikdo nevěřil (jako že by stát reálně zbavil samoživitelky existenčních starostí, nebo že by se ženy masově zpolitizovaly a své požadavky si vybojovaly), znovu a znovu se vrhala do politiky, přitom musela pracovat na dva a více úvazků a ještě se starat o děti, a tím vším se nesmírně vyčerpávala.

Přiznávám, že ten poslední rozhovor nebyl snadný, protože na jakoukoli otázku Alena Valterová reagovala lavinou stížností na nejrůznější nespravedlnosti, nepravosti a křivdy, které ji v životě potkaly, a často přitom zabíhala do takových detailů, až jsem ztrácela niť. Měla jsem před sebou stresovaného člověka na pokraji sil. Jenže tak ona působila vždycky.

Přesto mi rozhovor pomohl najít v běhu jejího života logiku.  Kousky tady z něj ještě ocituji, snad pomohou lépe pochopit tuto zajímavou, rozpornou osobnost s drásajícím osudem. Na muže měla smůlu: „Můj první manžel byl egoista a cholerik, druhý manžel dobromyslný flegmatik,“ vysvětlovala. V roce 1989, na počátku druhého manželství, se ale cítila v osobním životě šťastná. „Tehdy jsem byla na mateřské s Janou a spokojená novomanželka,“ vzpomínala. Proto jí založení politické strany nepřipadalo jako těžká věc. Věřila, že je důležité, aby se ženy účastnily tvorby nových zákonů. A předvídala, že v nastávajícím ekonomicky nestabilním období na tom budou nejhůř samoživitelky.

Její ženská strana byla ve své době populární, ale do voleb jít nemohla. Nesešlo se totiž potřebných deset tisíc podpisů. „Ztrácely se nám podpisové archy, také to troskotalo na tom, že ženy si pletly podpis archu s přihláškou ke členství.“ Alena Valterová byla přesvědčená, že někdo její politické plány záměrně křížil. „Nechodily mi dopisy, na telefon nebyl spoleh, někdy se z něj ozývaly podivné zvuky, záměrně bránili mé komunikaci se světem.“ Kdo „oni“,  nevěděla. Mohlo na tom být něco pravdy? To už se nedovíme.

V roce 1991 se rozhodla vystěhovat z Prahy, do malé vesničky mezi Jeseníkem a Javorníkem, hlavně kvůli zdraví dětí. Manžel měl mezitím v Praze vydělávat peníze, jenže se mu stýskalo a přijel za rodinou. V kraji ale byla dvacetiprocentní nezaměstnanost, a tak se brzo ocitli bez peněz. Pronajali si hotel a Alena Valterová dřela a dřela, aby ho udržela v provozu. „Zaměstnanci odešli, tak jsem dělala, co bylo třeba, od pokojské přes kotelníka po kuchařku.“ I v téhle honičce si našla čas na politickou práci. Kandidovala jako nezávislá za Levý blok, kampaň ale nedokončila kvůli nedostatku peněz. Navíc v té době, ve svých čtyřiceti letech, čekala čtvrté dítě. „Honzík se narodil nedonošený, bez krevních destiček, řekli mi, že umře.“ Nakonec se po zásahu lékařů destičky v krvi objevily, ale dítě stále vyžadovalo mimořádnou péči. Manžel vůbec neuměl hospodařit s penězi, existenční potíže sílily a schylovalo se k rozvodu. Když bylo Honzíkovi osm měsíců, Alena Valterová vydala knihu Připomínky od sporáku, v níž shrnula své politické názory a zkušenosti. Právě v té době však Politická strana žen a matek zanikla.

Rok a půl po narození Honzíka se Alena Valterová zhroutila. „V ten den jsem prostě usnula a když jsem se vzbudila, byl jiný den, než měl být. Slyšela jsem občas nějaké zvuky a hlasy dětí, ale jen nezřetelně. Organismus prostě vypnul.“ V roce 1996, čerstvě podruhé rozvedená a stále uprostřed existenčních starostí, se zúčastnila prvních senátních voleb jako nezávislá za Republikánskou unii. „Není to Sládkova strana, je pravicová a liberální, nevím, jestli ještě existuje,“ vysvětlovala. Ani tuto kampaň nedokončila, musela se starat o umírající matku, později o osamělého nemocného otce.

„Uvažte, kolik jsem tomuhle státu ušetřila peněz,” bilancovala svůj život, “péčí o matku několik drahých lůžkotýdnů na onkologii, pak jsem se doma starala o otce. Cena péče o jedno dítě, než vyroste, se odhaduje na 500 000 Kč. Kde jsou ty peníze?“ ptala se řečnicky a ihned vystihla systémovou příčinu. „Práci žen v rodině, domácnosti a jejich pečovatelské aktivity nikdo neocení a ženy samy si pak sebe a svojí práce neváží a nejsou sebevědomé, protože nejsou úspěšné tržně.“

A jak v závěru rozhovoru  viděla svou budoucnost? „Až si odpracuji ten luxus, že jsem si dovolila mít děti, budu pracovat, abych měla na vzdělání a cestování. Taky záleží na tom, jestli mi důchod bude stačit alespoň na pronájem popelnice.“

Tehdy se mi zdálo, že je na samém konci obtížné překážkové dráhy a bude si snad konečně moci vydechnout a žít trochu pohodově. Nedopadlo to tak.

Člověk se samozřejmě neubrání myšlence, že podobně předčasně zemřely i další dvě ženy hlásící se k feminismu - Carola Biedermannová (autorka svého času velmi populárního feministického spisku Mstivá kantiléna) a Saša Berková. Náhoda? Může to být i tím, že feminismu se jako určitého nástroje chápou ženy, které od něj očekávají pomoc v drásající situaci hmotné nebo psychické – když se jí nedočkaly ze strany společnosti, eventuelně svých blízkých. Alena Valterová byla toho nejkrystaličtějším příkladem.