Antiscifistická sci-fi

Od Ježíška jsem si nechala nadělit novou knihu od Emila Hakla, jelikož je to sci-fi a byla jsem na ni zvědavá. Jenomže ona to sci-fi ani moc není. Na druhé straně, co jsem mohla čekat?

Od tohohle autora už jsem něco četla, takže tuším, jaký je základní model jeho vyprávění: bezcílné potloukání alkoholem poháněných postav po fotogenicky sešlých zákoutích vnějšího světa i duše, velmi plastické smyslové vnímání, typický hospodsky nostalgicko-nasraný pohled na svět a lidi a obecně „pudovkinovské“ pojetí všeho. Takhle pojal i svoji sci-fi, takže čtenář pídící se po zajímavě inovativních (natož vědecky působících) motivech si moc na své nepřijde.

Přesto se autor zřejmě o nějakou zápletku snažil. Umělá žena (Uma) se k protagonistovi (muž středního věku František) dostane jakýmisi intrikami, které možná mají působit rafinovaně – ano, místy mi to přišlo na povrchu takové nesvadbovsky zakonspirované – ale ve skutečnosti se na žádnou intriku vůbec nezmohly (aspoň pokud to jako čtenářka můžu posoudit). Proč ho spiklenecky připravily o byt a opatřily mu pronájem jiného bytu, kam byl krkolomný přístup a pak se stařík o holích (hlavní dohližitel-zvěd-kumpán šíleného vědce) potom téměř nemohl dostat a tudíž měl velmi ztížené své psychické i fyzické manipulace s protagonistou? Proč musel našeho hrdinu odlovit mezi nejzdevastovanějšími bezdomovci nejodpudivějšího kalibru, kam František víceméně náhodou zabrousil? Proč ne jednoduše v nějaké hospůdce? Proč Františkovi napřed podstrčili robotického psa (ouvej, teď jsem možná prozradila motiv, který čtenář nemá tušit, ale já si myslím, že to na napínavosti příběhu vcelku nic nemění) a teprve potom robotickou ženu? Zkoušeli ho tím nějak a jak jako?

Mnoho prvků tohohle vyprávění ukazuje spíš na to, že autor popisuje surrealistickou noční můru, než že by se pokoušel vytvořit aspoň trochu uvěřitelnou realitu. Šílený vědec a jeho kumpán pracují pouze ve dvojici v garáži, nemají tam (ačkoli bylo avizováno, že mají) žádné alarmy nebo pasti, takže tam František může v závěru příběhu klidně proniknout ke své rozmontované nebo spíš rozleptané bývalé milence… a ústřední frankensteinská dvojice zřejmě nemá tušení, proč to všechno dělá a kam tím směřuje. Prostě tak nazdařbůh smontují syntetické tkáně s počítačem nahrazujícím mozek - a dovíme se jen, že se androidka musí neustále promazávat, ale kde bere energii, to se nepraví, zato jí chutná alkohol, což také nemá žádné fyziologicko-biochemické zdůvodnění, ledaže ji to činí ve Františkových očích obzvlášť sympatickou… ale tohle záměrem tvůrců zřejmě také nebylo, protože oni si nepřejí, aby se Uma s Františkem na sebe nějak vázali… ale co si tedy jako přejí? Jejich záměrem není ani prosté pozorování, co se bude dít, na to neustále příliš prudí a vyhrožují. Ale co chtějí, neřeknou.

Sama androidka samozřejmě existenciálně tápe a my se jí ani nedivíme. Jeví však dětskou radost z objevování světa a zejména lidských vztahů – její výběr toho, co je zajímavé, poměrně hodně odpovídá Františkovu gustu, takže se možná opravdu podle něj formuje a adaptuje se na něj. Ale kdoví, možná ne, protože mu občas utíká.

Každopádně jsem osobně trpěla všemi těmi promarněnými šancemi, kde bylo možné si pohrávat jednak s dějem (s úmysly šílených vědců a se vším, co je mohlo křížit) a jednak s psychologií postav (vážně by androidka dospěla během pár dní na úroveň dobře socializované adolescentky, včetně lidských citů náklonnosti k Františkovi – proč právě k němu, když je proti ní poměrně hodně tupý)? A tak dále.

Na Emila Hakla se zřejmě nedá chodit s logikou, ale stejně by mě zajímalo, proč si vybral sci-fi motiv. Proč to napsal? Možná z nostalgie po nějaké ženě, která Umu připomínala, nebo takovou ženu chce potkat a ono furt nic. Tak nějak to zřejmě bude.

Na závěr ještě drobná poznámka z genderového soudku: docela mi přeběhl mráz po zádech, když jsem si představila, že bychom v tomhle příběhu obrátili role. Místo muže středního věku, který si hraje s androidkou představující nekonečně sofistikovanější verzi nafukovací panny ze sex shopu, bychom tu měli naopak ženu středního věku, která si obdobně pohrává s mírně dětinským umělým mladíkem. Taky vám to přijde o hodně zvrhlejší? Vida, důkaz našeho zakořeněného chápání muže jako subjektu (konající činitel, který k sobě všechno vztahuje) a ženy jako objektu (předmětu, s nímž je nějak nakládáno).

Emil Hakl, Umina verze, Argo 2016