Zlatý český ručičky! Jó bejvávalo!

Jarní prázdniny, banda mladých lyžařů a do toho jako dozor já. Sněženky a machři bez pijáckého excesu, zato s hodně smutným zjištěním, ke kterému jsem dospěl, když jsem dvěma vyřazencům pro nemoc, nařídil v klubovně v kamnech zatopit.

Táhlo jim na patnáct a jeden z nich tvrdil, že sirky dětem do rukou nepatří, což mi dokazoval tím, že v kapse u krabičky cigaret zapalovač zrovna neměl. Ten druhý se zase bál koček a ohně natolik, že by před upálením i k hranici připoutaný lehce utekl.

Pod mou kontrolou byste mohli, přemlouval jsem je, přemluvil a požádal je, že zatímco já zajdu pro zápalky, mohli by nachystat na podpal. Upřesňuji, že vedle kamen ležela bedna s připravenými třískami, dřevem a papírem, takže po nich nikdo nechtěl ohánění se nebezpečnou sekyrkou a dělat z nich dřevalačné postrachy lesa. A to dokonce až při pěti stupních, ve sněhu, no považte, byl jsem zde přece jenom pouhý dozorce a ne čistokrevný blázen s jednou nohou v kriminále! 

Můj radostný návrat se sirkami v ruce byl zchlazen duchaplnou otázkou a kdeže vlastně jsou ta kamna? Ne, nedělali si legraci, jenom na nich měl jeden ruku a když jsem popravdě odpověděl, opírající se začal tuze divit, proč ho ruka nepálí.

Ale mě pálila, moje pravice mě svrběla, tak ráda by jednoho z nich flákla a tolik by se jí ulevilo! Když ale oni za to nemůžou, taková už je doba, takové mají rodiče a moje rozhicovaná dlaň za trest putovala do kapsy.

No nic, tak jsme se lehce zasmáli, trošku toho trapna někdy nezaškodí a s připomenutím, aby nachystali na podpal, jsem se ozdravně odporoučel na čerstvý vzduch. Avšak při vydýchávání mě černočerné myšlenky vůbec neopouštěly. Kámo, krabičku sirek máš v kapse, nic zlého se přece nemůže stát. Ale může!

Přichystáno bylo tak, že třísky i polínka ležely na dně roštu, papír na nich a vedle kamen na to čučela polena dvě největší. Když spatřili můj údiv, oba se rozesmáli a tvrdili, že se jim to jaksi smeklo hlavně proto, že se báli, aby se nezašpinili a nepopálili.

No nezlobte se na mě, to už bylo jenom na zoufalý pohled z okna a neomlouvalo je ani to, že byli trošičku nemocní.

Přesto, bojovně odhodlán, se vzmáhám s ujištěním, že teď právě nastal ten pravý čas názorné ukázky a vysvětlení, že klasická kamna nejsou elektrická, proto se nezapínají čudlíkem a oheň v nich není jenom pro parádu.

Jo takhle u počítače, s myší a herními dovednostmi by mi jistěže dali na frak, to zas jo, jenomže teď na mě civěli jak zadrhnutá jója zrovna oni. Tady se třísky nenaštípou a oheň nezapálí myším kliknutím, tady je potřeba trošku jiné zručnosti, řekl bych, skutečné dovednosti. A to netvrdí žádný kutil Tim, ale pouhý já, jehož vrcholnou zdatností je výměna žárovky, třebaže dokonce i u světel auta. 

Já vím, jsem starší a tudíž ve výhodě, když jsem jako malý kluk u babičky a dědy tak rád do kamen přikládal a díval se do nich. Časem jsem povýšil na zapalování a věřte nebo ne, i to vymetání popelu a nosení dřeva z šopy, mám pořád rád. Vlastně všechno kolem tepla a ohně a to mi věřte podruhé, nejsem žádný pyroman.

Jen mě uspokojuje, když je za vlastní prací vidět co nejdřív výsledek, který když je ku prospěchu i ostatním, vnitřní blaho se ve mně může potlouct o pánev. Opravdu, těžko je lepší odměny než té, když to v kamnech tak romanticky spokojeně sálá a praská. Ba co víc, i to teplo je z nich takové jiné, hřejivější. 

Proto se na ty dva topičské neumětely už vůbec nezlobím a kamna si raději vymetu opět sám, zvláště, když si přitom láskyplně zavzpomínám. S posměváčskou radostí je nechám při tom, jací jsou to velcí frajeři, když jim rodiče koupí drahé lyže, když po sobě dovedou házet kusy ledu a někdy se strefí i do značky a když to na nás naráz v přírodě přijde, dočůrají dál než já. A proč taky se na ně zlobit, když já mám zase to své, které mi pro změnu neberou zase oni.