Stává se to u nás, děje se to v zahraničí. Sportovci kolabují a umírají při fotbale, hokeji, na kole, na palubovce při čemkoli, při tréninku, při zápase. Smrt však nelení nikdy a objeví se třeba i na sranda tenisu nebo volejbale starých pánů v Horní Dolní.
Všechno to jsou samozřejmě okamžiky nadmíru bolestivě zdrucující, ale z hlediska existenčního, přirozené a zdravotně vysvětlitelné.
Když však umře na následky zranění fotbalový rozhodčí vinou hráčů na hřišti, je to nepochopitelné a neomluvitelné. Ikdyž k tomu došlo v městečku u Amsterdamu už před týdnem, amorální chování agresivních útočníků je nutno si připomínat neustále. 41 letý pomezní rozhodčí pískal fotbalový dorostenecký zápas, po kterém ho tři hráči z jednoho mužstva napadli a surově zbili s následkem smrti v nemocnici.
Doposud jsme byli zvyklí na to, že divácké nelichotivé pokřiky na rozhodčí se povšechně tolerují a ke koloritu zápasů patří tak jako pivo a párek. Daleko nebezpečnější však je, když na hřiště prosviští flaška nebo světlice, ale zajít do krajnosti, že si samotní mladí hráči dovolí takovouhle surovost, na to bych nevsadil ani korunu při kurzu za miliardu.
Třeba pískal špatně a zasloužil si to, může neuváženě namítnou kdejaký prosťáček, ale copak to jde, trestat kohokoli za nepřesnosti vědomé či nevědomé rovnou smrtí? Ale my ho přece nechtěli zabít, jenom mu dát za vyučenou, namítají. A přitom si asi mysleli, že po kopancích do břicha a do hlavy mu zůstanou jenom škrábance a modřiny. Fotbalisti! Naštvaní fotbalisti! Slaboduchá paka, před kterými je záhodno být na pozoru kdekoli, to jsou. Nedělejme si tak iluze, že se po hřištích pohybují většinou inteligentní a dobromyslní studenti. Určitě takoví jsou, ale ti své zuřivé kolegy těžko v návalu afektu zastaví.
Za zmínku určitě stojí to, že postranní sudí pískal zápas, v kterém hrál i jeho syn, takže se dá předpokládat, že jeho mužstvu fandil. O tom, jestli tomuto mužstvu během zápasu i přilepšoval, média neinformovala, ale můžeme se domnívat, že spíše ano a zřejmě i dosti okatě. Že ani to nestojí za zmínku, když nešlo o hlavního rozhodčího? Omyl, vždyť především pomezní je vrchním pánem přes ofsajdy, auty na své lajně a hlavnímu napovídá i při faulech v jeho blízkosti. Tak jako utkání ovlivní jeden hráč a brankář především, čárový sudí snad ještě snadněji.
Hlavním problémem tak zřejmě bylo, že se o něm vědělo, že fandí synovu mužstvu a nikomu tak nevymluví jeho zápasovou nestrannost. Dokonce i kdyby ofsajdy a auty rozhodoval nakrásně férově, jednoduchý člověk na hřišti v tom bude mít své jasno proto, že soudí podle sebe. Ale i kdyby opravdu znatelně nadržoval, pořád by zasloužil maximálně nadávky a kapitánský protest do zápisu.
Jak zvláštní je dělat sudího, když v zápase hraje to vaše mužstvo, jsem zažil jako dorostenec při fotbalovém zápase, který pískal dokonce náš trenér. Okresní dorostenecká soutěž a nedorazil rozhodčí, takže co teď? Vzhledem k úrovni soutěže situace ne až tak mimořádná, ale vyřešit se vždycky nějak musela. Náš trenér Zápeca šel za tím hostujícím s tím, že mu rozhodování nabídne a my hráči jsme nechápali, proč se takové výhody vzdává tak lacino. Kdyby přece pískal on, určitě by nám aspoň trošku nadržoval! Kupodivu ani hostujícímu trenérovi se na hřiště nechtělo a my nechápali už vůbec nic.
Teď už vím, že každému dobrému trenérovi je nejlíp na lavičce, odkud své svěřence kaučuje, což by na hřišti na pozici rozhodčího bylo absolutně nepřípustné. Možná v tom svoji roli hrála i podobně vypracovaná bříška, což však chování trenérů ani trochu nesnižuje. Vždyť přece dva body (před 30ti lety za vítězství) jsou dva body!
Rozhodla mince a tak jen s velkou nelibostí musel do trenek náš trenér. Jenomže co on to na hřišti vyváděl? Vždyť nám vůbec nenadržoval, ba naopak! Nebýt to on, hádali bychom se s ním. Vždyť na nás byl přísnější než na soupeře! Tehdy to nikdo z nás, mladých hráčů nechápal, ale teď už víme proč.
Byl totiž charakter a to samé se dalo říct i o trenérovi hostujícího mužstva. Už si opravdu nepamatuji, jak tento náš domácí zápas na škváře skončil, ale že si oba trenéři s pozdravem podali ruku a na našeho vlastního sudího nikdo hanlivě nepokřikoval, vím jistě.
Proto si myslím, ať už jsou na hřišti jacíkoli vznětliví darebáci, pravidlem by mělo být to, aby jim rozhodčí šli svým rozhodovávání příkladem. A když už se nepatřičnou shodou okolností stane, že musí pískat zaujatý, tím spíš by měl být jeho výkon vysoce profesionální, nezaujatý. Tedy i k nelibosti vlastních svěřenců takový, jak nám kdysi dávno předvedl chropyňský trenér Zápeca.
