Moje máma byla jednou v podobné situaci jako Váš trenér. Vyřešila ji špatně.

Znala se s mou učitelkou a ta za ní přišla a řekla: "Poslyš, ten tvůj syn to má u mne mezi jedničkou a dvojkou. Co mu mám dát?" Moje máma zvolila špatné řešení. Řekla, aby mi učitelka dala dvojku a to se potom doopravdy stalo. Nechtěla, aby to vypadalo, že kamarádství s mou nučitelkou zneužívá k výhodám pro mne. Tím, že toto řešení označuji za špatné, neznamená, že jsem chtěl, aby orodovala v můj prospěch za jedničku. Měla říci: "Je to tvá klasifikace, a má-li žák Beneš i navzdory našemu celoživotnímu kamarádství být pro tebe žákem jako každý jiný, tak tedy jako každý jiný se vším všudy, tedy i s tím že když ti nemluvím do toho, jaké známky dáváš desítkám jiných žáků, nebudu ti mluvit ani do klasifikace žáka Beneše."

Váš trenér na výběr neměl. Někdo to odpískat musel a on prohrál los. Moje máma na výběr měla a nezvolila správné řešení.

Aby se učitelka ptala kamarádky co má jejímu synovi má dát? To hlavně je špatný postup! Méně nešťastný ten mámin a poslechem si to učitelka dokorunovala. Si myslím já...

Považuju za nešťastné, že někdo dovolil tenhle "střet zájmů". Ale iluze si nedělám - asi před rokem jsem viděla dokument o malých hokejistech a fotbalistech a byla jsem zděšená, jak jejich tatínci bez hnutí brvou přiznávali, že jejich synci jsou vedeni k agresivitě, nenápadným faulům a nápadným filmovačkám. Ještě, že nejsem fanda, propadala bych z toho depresi... 

Já jsem byl na fotbalové tribuně, hrál se žákovský turnaj a v tom fakt brutální faul na nosítka. A kdybyste slyšela ty výkřiky tatíků ve stylu: Tak mu třeba! To byla parádní kosa! nebo že je to simulant, taky by se vám udělalo zle. Takže co se divíme, když otcové jsou stejní.