Zelený úchyl

„Jé, zlatíčko, ono je tam fotbal,“ zjistí Karel během přepínání televizních programů jakože náhodou. „Takže mi tím chceš říct, že dnešní večer bude zase zelený?“ rozčiluje se Johana zcela neprávem, protože:

„Jak to, že zase? Od mistrovství světa je to už přes čtvrt roku!“ objasňuje časovou nesrovnalost Karel.

„Jenomže mně to připadá, jako by to bylo včera, ty jede úchyle!“

„Počkej, počkej, to jsme si přece už vyjasnili, takže proč to sem zrovna teď pleteš?“ znervózní Karel.

„No jo, na co ty furt nemyslíš. Uklidni se, tamto je pro mě prkotina, to zelený úchyle jsem myslela, anebo taky červený, když čumíš i na ten tenis. Bože, jak jenom někoho může zajímat sport! A hlavně ten nemožný fotbal! Dvacet ubožáků, co se jako blázni honí za jedním balónem! Na to můžou přijít jedině chlapi. A za celé to jejich hraní nikoho nenapadne dohodnout se, kdy ten kulatý nesmysl budou mít jedni, a pak zase tamti. Ale to né, to se o něj musí pořád tahat. Takové energie co ze sebe zbytečně vydají! Jenomže to oni nepochopí, ti pracovně užiteční nebudou, opravdová práce jim nevoní. Oni se raději dokopou, do alelůja se zpotí a nakonec stejně prohrajou…“ (Když zrovna nehraje Německo :-)rozčiluje se Johana s dlouhýma nohama.

„Ale no tak, miláčku, nezjednodušuj si to po svém, zkus to vzít i z té lepší stránky. Třeba: Ti pitomci ve studiu zatím jenom kecají, do začátku zbývá ještě dvacet minut, takže ty můžeš ještě taky.“

„Co taky? Jak taky? Opravdu to chápu správně? Jak se opovažuješ je se mnou srovnávat? Máš štěstí, že je taky nemůžeš vystát, a nemysli si, že se s tebou na tu trapárnu budu s tebou dívat!“

„Zlatíčko, a s kým jiným? Uznej, že bez tvého trefně jadrného komentáře by to nebylo ono.“

„Noto sice jo, ale jenom přes moji mrtvolu!“

„Takže… Mám rozdělat Rulandské šedé nebo Tramín červený?“

„Má snad fotbal jeden poločas? Neptej se tak blbě a konej!“

„Už běžím beruško, jedna láhev na stůl, druhá do ledničky, a čas běží, borci už nastupují!“

„Borci? Snad jedině kdyby hrála Argentina s Brazílií. Ale tobě stačí málo, viď? No tak mi řekni, tebe dnes bude rajcovat kdo?“

„Hrajeme s Polskem?“ odpoví sklesle, odevzdaně, protože už předem tuší, jakou kalamitu tím způsobí.

„Cože? No to si snad děláš prdel! To nemůžeš myslet vážně! S někým takovým si to můžeme rozdat dvakrát do týdne, když jim to kluci z Karviné přes čáru domluví. Nechtěj mě nasrat a rychle přepínej! Beru jakýkoli debilní seriál, kde  nebude nikdo běhat a válet se!“

„Miláčku, to není tak, jak se na první pohled zdá, nejedná se o bezvýznamný přátelák, dnes začíná kvalifikace na Euro, dnes se hraje o body, a to je sakra důležitý zápas! A Poláci jsou favorité, a taky jsou namachrovaní, protože hráli na mistrovství světa!“

„A taky brzo dohráli, že?“ setřela Karla na jeden nádech.

„Zlatíčko, vidíš? Už je po hymnách a brzy se začne, mohla bys...“

„No snad ne držet hubu!“

„Ne, to bych si nedovolil, snad jen, aby ses trochu zklidnila.“

„Ty se hoď do klidu, hošánku, stejně se na hřišti ti trapáci budou půl hodiny motat, a až pak snad, na branku někdo vystřelí, a ten největší šťastlivec ji možná i trefí. Přece známe ty neumětely a nafrněný primadony, no ne?“

„Cože, co to povídáš? Dididididi… gól!!! Ty vole je tam, no to snad není možný! Ježišmarjá my vedeme, no chápeš to? Ve 27. vteřině! No to je zázrak, to se jen tak nevidí, to snad není možný,“ je Karel v nevídaném rauši.

„Ale jo, je to možný, a není to zázrak. Půl minuta mi taky něco říká, spěchálku jeden. Takže se ti docela divím, že tě to tak překvapuje.“

„Cože? Co to říkáš? Vidělas to? Teď to opakují, to je paráda, co? Náběh, trk a gól? A jaký byl Sczesny, co? Tak na to si ťuknem! Dobré víno, co? Vinařství Cibulka nikdy nezklame.“

„No, Cibulka určitě ne, ale musíš u toho tak hrozně vyvádět?“

„Neboj, ztiším se, teď se to uklidní, teď to bude o nervech, jestli vedení ubráníme… Ty vole to byl sprint, a pak ten centr, vidělas to? Dididididi… gól!!!“ až to Karla zvedlo z křesla a vyvádí jako pominutý. Tralalala, tralala, do kolečka, dokola.

„Dva nula, chápeš to? Po dvou minutách a deseti vteřinách! No vidělas to někdy?“

„Něco o tom řvaní jsi mi slíbil, Karle…“

„Cože? Co? Tak promiň, že tak křičím, ale tohle jsem fakt nečekal, to je něco, to je fakt něco, to se nám povedlo, ti ale musí být nasraní!“

„Proč by měli? Vždyť Poláci nás mají rádi…“

„No, teď si myslím, že zrovna ani moc ne, to my fanoušci mezi sebou už tak nějak vycítíme, víš.“

„No, když myslíš, ale tak mě napadá, když už neudržíš ty emoce na uzdě: Muži, miluješ mě ty vůbec?“

„No jasně, že miluju, lásko moje nejmilejší!“

„A víc než fotbal?“

„Tak to prrr, co je to za otázku, nemůžeš míchat kopačky s botama. Fotbal mám dost rád, ale tebe přece miluju!“

„Tak to mi tedy vysvětli, když spolu jsme, jako úplně nejvíc jsme, proč to v tom okamžiku neprožíváš jako ten gól? Proč nejásáš a nebiješ se při tom štěstím do hrudi?“

„Aha, no, víš,“ přemýšlí Karel, jak z toho vyklouznout, ale napadá ho jenom blbina.

„Tedy terminologicky fotbalově vzato je vysvětlení jednoduché. Co se nás týče, tam v brance už jsem, je tedy jisté, že gól bude, to se pak jedná už jenom o to, kdy.“

„A taky kolikrát, ne? Ale jinaks mi to Karle vysvětlil fakt hezky. Takže příště: Přizpůsobím se ti, klidně beru i tu puberťáckou 27. vteřinu, když to bude jako u fotbalistů dvakrát za sebou. A nezapomeň při tom na velkorysé projevy nadšení a radosti! Dokaž jak mě miluješ, a taky doufám, že to nebude jako doteď jenom na Velikonoce a Vánoce.“

„No dovol, neměj mě za chcípáka. A když už na té pauze v četnosti tak trapně bazíruješ, tak upřesňuji, že na Vááánoce a Velikonoce!“