Že je něco mezi nebem a zemí ani poslední neposedné klíče neprokázaly

Žádné nepřekvapivé tvrzení, že někdo ztrácí mobily, dokladovky, brýle, a jiný je spíš přes klíče. Klíčovou zapomnětlivost bych klíčově rozdělil na ty od domu a od aut. Já jsem středně přes brýle, které u mě předčí už jenom ztráty

klíčů od auta. I když uznání experta přes brýle bych si mohl zasloužit tím, že se mi je podařilo přiskřípnout do zavřeného kufru auta tak, že půlka nožiček kmitala uvnitř a skla čučela zvenčí. (Mám foto.) A nevědět o tom, samozřejmě! A pak je hledejte! Všude možně a hlavně bez brýlí!

Ale na klíče od auta nedám dopustit. Klasika - klíče na střeše, kde se zuby-nehty držely asi dva kilometry, jindy se zase schovaly pod sedačku auta, dokonce se mi při vystupování z výtahu trefily do škvíry, aby si ustaly na dně výtahové šachty. Fakt, taky bezva zážitek! (Kdysi jsem o tom tady psal.)

Klíče jsou moje specialita, ale když už o tom tak přemýšlím, ztrácecím průkopníkem byl můj otec. S ním jsem hledal klíče od auta, když jsme si na louky vyjeli na pekárky, a chtěli i odjet. Jenže najednou nebyly, průser jako hrom. Martine, nedá se nic dělat, musely mi vypadnout někde tam, a obkroužil pětikilometrový oblouk. A protože tenkrát se otcům ještě neodmlouvalo, šli jsme je hledat. Takže přibyly další dva košíky žampiónů, ale klíčový efekt nikde.

A to nemáme doma náhradní? napadlo mě. Odpověď přišla rychle: Tyto byly náhradní! Ale pak najednou, taťka snad vyrostl nebo si povyskočil, klíče se válely na střeše!

Z doslechu jsem byl obeznámen o jeho nedostatcích v počtu mobilů, šál, rukavic a čepic nepočítaně a všeho druhu, což oděvně vyvrcholilo ztrátou dubeňáku v zimě a zapomenutím jakési mašiny v kufříku, který používal na revize kotlů.

Jestli vás napadá, že jablko nepadá daleko od stromu, tak ano! I když při posledním hledání klíčů od auta jsem si už opravdu myslel, že se s nimi slehla zem.

Sáhnete do kapsy pro klíče a ony nikde. Znáte ten lekavý pocit? No jistěže, takže ho nebudu popisovat. Řeknete si ok, budou v bundě, na poličce nebo jste byli roztržití víc než kdy jindy a najdou se v kapse bundy jiné nebo v ledničce či mikrovlnce, jenomže v mém případě klíče od auta opravdu nebyly nikde! A jak to píšu, tak to i bylo! Nikde!

Trošku nervozity před odjezdem do práce přece nemůže uškodit, ale když je jí hodně, už se vám tam nechce! Takže prohledávám parkoviště, bundu do práce i pracovní, rifle do práce i pracovní, prohlížím stůl, židličky i poličky, válím se po zemi až tak, že z pod gauče vyhrabávám nejenom chuchvalce prachu, ale i kolíček na prádlo plastový i dřevěný a loňskou vánoční baňku středně velkou. Hurá! Ta zrovna se bude za chvíli hodit!

Jsem zoufalý, smutný, marný. Nejvyšší čas k odjezdu, beru tak za vděk klíčky náhradními. Ale to přece není řešení! Auto jsem měl zamknuté, z parkoviště sedm metrů ke dveřím statku, cestička prošlapaná a kde nic tu nic, klíček musí být jedině doma!

Pozdní odpoledne, žena domů přicházející. Informuji ji o problému, který však nehodlá nijak řešit. Jen ho komentuje.

„Když jsi….(nepublikovatelné), tak jsi…. (rovněž nepublikovatelné),“ čímž končí její veškerá pomoc. A to jsme si svatebně přísahali, že v dobrém i zlém. No nic, prostě, stalo se.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nevěděl kudy kam, nebylo kam se hnout, od čeho se odrazit. Všechno doma jsem prohledal podruhé, všechny kouty znovu vysmejčil tak, že předvánočního úklidu už nebude potřeba. Samozřejmě, že neúspěšně.

Tomu se říká beznaděj, noc byla neklidná, ale ne bezesná. Zdálo se mi o tom, jak se topím v moři a odevšad na mě útočí klíče. Chtějí mě umlátit, utopit. Vysvobozuje mě až zvonění budíku. Asi to mělo svůj půvab, hlavně však účel. Ráno se i žena vypravuje do práce a z kabelky vytahuje klíče! Moje klíče, od mého auta klíče!

„Co tady dělají? Proč je máš tady? Nehledals je náhodou?“ Polknu, žasnu, hroutím se. Mám zulíbat Olinku nebo klíče?

„Jo, hledal, trochu hledal,“ ovládám se.

„No, tak tady je máš a příště mi je do kabelky nedávej!“ a bylo po problému.

Skutečně, dobrá rada nad zlato a děkuji. Přemýšlel jsem, jak k tomu došlo, muselo dojít!

Však to víte, skříně v šatně, do šatny daleko, a taky se skříň i dveře musí otvírat a zavírat, takže si rifle většinou dávám přes opěrku židle v obývacím prostoru tak, že kousek jejich horní části je ohnutý k sedací části židle. No jo, to by ještě nebylo to zásadní, protože kdyby klíče vypadly, spadly by na židli. A hlavně, tam bych je lehce našel! Problém do případu však vnáší manželka, tedy, samozřejmě, že ne tak úplně ona, respektive jenom její kabelka, kterou si s oblibou odkládá na tutéž židli. Takže se stalo co? Ano, z ohnuté kapsy kalhot šup klíče do kabelky!

Pikantní na tom všem ovšem je, že k vypadnutí muselo dojít až příchodem kabelky domů, po položení na židli. Takže jak? Kdo za to může? Nejvíc kabelka, ovšemže! Jejím tvrdým dopadem nebo pozdějším zavaděním o židli se rifle pohnuly a klíče z kapsy ladně vyklouzly. Neuvěřitelné, to člověk nevymyslí, to se musí jedině stát.

A co bylo dál, ptáte se? I když za to můžeme oba, protože kalhoty ani kabelky na židle nepatří, říkám: Pšššt! Nic, přece úplně nic se nestalo. To, že jsem náhradní klíče opět uložil na záložní místo a rozjel se do práce, už přece nikoho nezajímá.