Zdravíte? Nezdravíte? A proč?

Přiznávám se, že překotnému zdravení nejsem nakloněn. A to tvrdím i přesto, že si svým názorem asi našlápnu do... Ne, že bych jednoznačně zdravit odmítal, jen nepatřím mezi jejich poživačné uskutečňovatele. Jsem spíš takový 

skromný zdravič - nutnozdravič.

Pozdravit je slušnost, tvrdíme dětem. Znamená to snad, že nezdravit je neslušné? Já odpovídám ano, ne, neboť si myslím, že pohled na zdravení tak jednoznačný není. Nebav se s cizími lidmi, říkáme dětem také - to jen tak pro úplnost.

Zdravíme a odpovídáme na pozdrav známým, děti zdraví paní učitelku, dospělí pana ředitele, kolegy a samozřejmě příbuzné, takže ty, které známe aspoň trochu. Samozřejmě, že i při vstupu do obchodu, úřadu, tedy v situacích, kde by mlčení působilo nezvykle, kdy je žádoucí na sebe i upozornit.

Zdravicí problém nelze zobecňovat, tak snad souhlasíte s tím, že ve velkém městě budete těžko zdravit každého kolemjdoucího, ale v půltisícové vesnici, kde zná každý skoro každého, tak spíše ano.

A co když jste zrovna v lázních? V takové dočasné, menší či větší pospolitosti podobných zdravotních osudů? Někdo to vidí z hlediska početnosti a zdraví každého jako ve vesnici, někdo z pohledu neznalosti lidí. Takže co teď? Mít za blázna toho, kdo zdraví každého, nebo mít za burana toho, který je v pozdravech opatrnější? Že ani tomu by huba projednou neupadla, kdyby se přizpůsobil zdravícím? Určitě neupadla, ale!

Teď v lázních zdravím především ty, ke kterým mě pojí blízkost nebo společný zájem. Takže z nutnosti dva sousedící stoly v jídelně, dva výletníky, které jsem potkal víc než půlkilometr od lázeňského parku, a dva borce z hospody, když si je včas vybavím. Ale proč bych měl zdravit všechny, které potkám? Proto, abych jim připadal slušný? Utvrzovat je o tom třeba i čtyřikrát denně? To se mi fakt příčí.

Ale připouštím výjimky. Třeba když si proti mně vykračuje osoba, která mě vyloženě svlíká očima, po pozdravu je lačná jak kojenenec po bradavce, takže nepozdravit ji, v tu ránu by se o ni pokoušel infarkt. Nebo aspoň nervové zhroucení. Raději pozdravím i ty, o které mám starost, aby dřív nespolkli mouchu, než by se s otevřenou hubou dočkali možnosti na pozdrav odpovědět. Ale i tak potěším jenom ty vysmáté sluníčkáře, jejichž rozjařené tlemění nepřekračuje hranici úchylnosti. Podle nálady odpovím dokonce i na neomalený pozdrav „Dobrej!“, takže se nedá říct, že zrovna já bych byl tím nejméně vychovaným. Je za tím něco jiného...

Zdravicí poslušnost není jedinou povrchní známkou vychovanosti. Tou další je i galantnost, v lázních tolik zastoupena pouštěním do dveří a jejich přidržováním. Proti tomu se nedá nic namítat, je to o tom, aby ten nepozorný za vámi nedostal lítačkami do nosu. Já jen nechápu ty přidržovače, kteří na mě čekají deset metrů, než ke dveřím dorazím. Proč? Abychom se mohli pozdravit? Žasnu! To není hyperslušnost, ale přihlouplost, nebo něco úplně jiného. Možná to, že něco dlouho držet je vzrušuje.

Dále jsem zjistil, že dveřní slušňáci sice umí na stařenky dlouho čekat, dveře otevřít i přidržet, ale už zapomínají na to, že se chodí vpravo a přednost u dveří má ten vycházející. To se pak někdy můžou z dávání přednosti zbláznit jenom proto, že jeden z nich je tupec. No hlavně, že jsou z toho oba na vrcholu egoblaha.

Tuto vycházecí dveřní zásadu však také nelze brát tvrdošíjně jednoznoznačně, kolikrát opravdu záleží na praktičnosti, na okolnostech. Tak třeba i já jsem pomohl dovnitř vcházející stařence, která bojovala nejenom s lítačkami, ale i s berlemi v ruce. A světe div se, dokonce jsem si ji risknul i pozdravit, abychom tam tak trapně nemlčeli. Proč jsem napsal risknout? Protože:

Položte si otázku, jestli víte, koho zdravíte. Třeba já bych nerad měl co do činění s někým, a pozdrav do toho taky patří, kdo byl a je komunista, kdo byl estébák, kolaborant, udavač, lhář, křivák, podvodník…. A divili byste se, kolik takových tu kolem nás běhá. Ale zrovna těm já nechci svou zdvořilostí přispívat k jejich zapomínání! V mém pracovním okolí vím o estébácích dvou, a to jsem cíleně nepátral. Já jen chci svým rozvážným zdravením toto riziko kontaktu minimalizovat! Že ani tak by mě neubylo? Určitě ne, ale můj mozek a srdce by tím dostaly ránu!

I přesto mě hodně čtenářů osočí a celého mě zjednodušeně vsune do neposlušné zásuvky nezdvořáků, protože nepozdravím, ani když potkám chudáka starého, nemocného a cizího člověka v lázních. Ale i on byl přece mladý, zdravý, výkonný a svému okolí kdovíjak známý. Třeba nechvalně.

Ale pojďme dál, k tomu, co je podle mě důležitější než zdravení, co by mu mělo předcházet! Víte, mám tu v lázních jednu osmdesátiletou kamarádku, je to nějaká vědkyně přes chemii, a tak jako já nemůže vystát komunisty. Ale kdyby se mě někdo zeptal jak se jmenuje, nemohl bych mu odpovědět. Ale ani ona nezná moje jméno. A kdyby nebylo objednávání jídel přes lístečkový jmenný systém, nevěděl bych ani, jak se jmenují mí spolustolovníci. Vidím za tím naši českou blbou antipředstavovací povahu - ostych až plachost, skromnost až nízké sebevědomí, k tomu i nezájem k vybočování z řady, k čemuž nás dlouhá léta nikdo nenutil. Mírně řečeno.

Z Ameriky, ze západu, se mi spousta námi okoukaných věcí nelíbí, ale co bychom převzít určitě měli, je časné představování, být jmenovitě konkrétní, přidat k tomu několik slov navíc, nestydět se za to, co jsme! A to jsem v cizině nemusel ani pobývat, k tomu postačí zhlédnutí tří cizích filmů. Abych se zastyděl…

Podle mě, umět se včas představit vypoví o člověku daleko víc, aspoň minimální znalost osoby je daleko přínosnější než čtvrtý pozdrav v tentýž den stejného kolemjdoucího.

Nechci zdravit někoho, o kom nic nevím a připadat všem okolo úžasný a slušný. A když to dovedu do osobní krajnosti: Stojí vůbec někdo o můj pozdrav? Vždyť mě taky neznají!

Možná z toho už fantazíruju, ale co když právě tím bezmyšlenkovitým zdravením něco začíná? Něco hodně důležitého! Vymývání mozků začíná! Jinými slovy - necháme si přivážet imigranty a na základě zažité morální slušnosti se o ně staráme. Ale do jaké míry je známe? Do té naší pozitivně namlouvačné? Silně pochybuju, že v tomto případě je vstřícnost nade vše, to spíš si na sebe Evropa plete bič. Ze samé lásky k bližnímu svému.

Já jen, aby se všichni vehementní sluníčkovští zdraviči za každou cenu najednou nedivili, že jim čím dál víc lidí na pozdrav neodpovídá. Po určité době zjistí, že tehdy to pro ně ještě nebylo to nejhorší, že na časy bez pozdravů budou ještě moc rádi vzpomínat. To v době, kdy budou od kolemjdoucích dostávat po tlamě, ale pořád ještě jenom po tlamě. Ale i tyto časy budou hodnotit ještě jako snesitelné, protože se vrátí domů. Až pak přijde den, kdy svůj dům najdou v plamenech nebo obsazený, nebo domů nepřijdou vůbec.

Hmmm…! Usilovní zdraviči! Tak se všichni bez rozmyslu zdravte a objímejte. Tak je hlavně všichni bez váhání zdravte a vítejte! Když není podle vás důležité, že se nám všem pravdivě nepředstavili. Vy všichni jste tak hodní, že vám to stačí později a v plné ráži! Ale představení to bude kulometné.