Zdálo se, že ztrátou padesátikoruny ušetřím deset korun

Jak tomu máte rozumět? V tomto okamžiku složitě, po přečtení jednoduše. Důležité je také to, že šťastně tak jako v nadpise to mohlo dopadnout, ale bohužel nedopadlo, a že příběh se nestal mně. Přesto ho převyprávím v „ich“ formě.

V jedné výletní restauraci platím za smažák a pivo poměrně vysokých 210 Kč, ale nepřekvapilo mě to. V Amanitě ve Sněžném jsem zažil i horší snobství - pouhý smažák za 285 Kč. No nic, v prvně vzpomínaném podniku mě sice neokradli až tak moc na jídle, ale zato vynikli v jiné disciplíně – v krádeži lží.

Vysvětlení začínám sdělením, že najíst se tam jsem nebyl poprvé, takže jsem přibližně věděl, kolik tam co stojí, a z auta si vzal dvoustovku, padesátikorunovou minci a šup s penězi do zadní kapsy letitých kraťasů. A teď už - hurá na oběd!

Jistě už tušíte, co se při placení stalo. Ano, padesátikorunu nemůžu v kapse nahmatat. Když ji mám prohledanou skrz naskrz jak hledač les vltavínů, co jediné jsem objevil, byl čouhající z díry prst! Opravdu, fakt se to stává i v tomto století, já měl v kapse lochnu jak padesátikorunu!

Docela trapas, ale i tak jsem to zpočátku neviděl až tak černě. Nenamachrovaně si totiž myslím, že zjevem i chováním působím vcelku solidním dojmem, že by se nešťastná situace nemusela nijak zvlášť hrotit. A také, že to jednu chvíli vypadalo, že mi desetikorunu mladá, asi brigádnice – inkasnice odpustí, jenomže to jsem se šeredně spletl. Nevím, co negativistického se v ní zrovna hnulo, tvrdě trvala na svém, že desetikorunu chce a chce, přičemž si pomáhala klišé argumentací, že to kdyby udělal každý…

Nevěřil jsem, nechápal jsem, vzpomínal jsem. Kdyby tam tak byla její šéfová, s tou vždycky prohodím pár slov, nezapomenu na dýško, s tou bych se určitě lépe domluvil, ale mladá posila, to je jiné kafe. Silnější, neoblomné, protivné. Navrhuji, že k autu to mám necelý kilometr, že se s dluhem vrátím. Sliby – chyby, to znám, vyštěkla odpověď, a já si pomyslel, tak ti třeba! Přišlas o šanci uvědomit si, že existují i čestní lidé.

Slibuju, vrátím se, zkouším to ještě, ale v umíněnosti neslevila ani o píď. Prý proč by měla věřit zrovna mně? Měla pravdu, pro ni jsem cizí člověk, neplatič, ale na druhou stranu zase, kvůli pouhé desetikoruně to se mnou risknout mohla. Třeba by pak pro ni byl pohled na svět o něco zářivější, optimističtější.

No nic, ještě chvíli se přetahujeme, až to nevydržím, začnu hysterčit a ze zápěstí strhávám hodinky, poměrně drahé hodinky, a že je dávám do zástavy. Zřejmě nevěděla, co to znamená, protože její koktavé: to jako, to jako, je jako co? Nakonec to asi pochopila, souhlasila a odporoučela se. Do dalekých lovišť, protože ji a moje hodinky jsem už nikdy neviděl.

Nebo že by bylo na vině pouhé nedorozumění pochopení významu slova zástava? To nepředpokládám, ale jak jinak se dal můj dluh vyřešit? Umytím deseti talířů nebo mávnutím čarovného proutku a minci vykouzlit?

Dlužím vysvětlení: Poté, co jsem se rovnou s dvacetikorunou vrátil, nebylo po vymahačce vidu ani slechu. Mluvím s její kolegyní, kterou o problému stručně informuji. Bohužel si mě nepamatuje, o kolegyni se nestará, teď zrovna neví kde je, kamery nemají, a jestli si náhodou všechno nevymýšlím! To se tam tedy sešla impozantně kvalitní dvojka! Neměl jsem slov – ona nevěřila mně, ale věřit jsem neměl já jí!

Půl hodiny debatuju, vyčkávám uvnitř, další půhodinu pozoruju vše kolem skrytě z povzdálí, ale neúspěšně. Déle jsem nemohl, musel jsem odjet. Také vám to trochu připomíná film Vrchní prchni?