Závodník

Jezdíte autem tak jako já nejraději svižně? Pak vás musím zarmoutit. Pravdivé povídání je o neklidném courání za pomalým autem, které vám otevře oči. Že přes prvotní černobílé vidění se dostanete k poznání mnohem vyššímu. 

„Jedu takhle tábořit Škodou 100 na Oravu, spěchám, proto riskuji, projíždím přes Moravu. Řádí tam to strašidlo, vystupuje z bažin, žere hlavně Pražáky, jmenuje se Jožin,“ pobroukávám si při jízdě autem skvělou písničku.

Uf! Ještě, že nejsem z Práhy, ještě, že nejedu po dálnici přes Moravu na Oravu, a i když spěchám, neriskuji. A taky nesedím ve staré dobré Škodovce, časem jsem dospěl k třílitrové Audině, kterou projíždím přes Želené hory do Pardubic. Jožina z Bažina tak cestou sotva někdy potkám.

Možná ne Jožina, ale… Protože mě baví hrát si na závodníka, rád kroutím volantem a řežu zatáčky, nevyhýbám se tak třetitřídovým silnicím přes les. Když je trasa nahoru a dolů, tím líp, a když mě nikdo nezdržuje a v protisměru nepotkám náklaďák, jsem na vrcholu řidičského blaha. S rizikem to ale nepřeháním, vím, jak ošidné dovede být mokré listí pod pneumatikami, větev přes cestu nebo pomalý traktor v zatáčce.

Přesto tak nějak doufám, že žádná z těchto nepříjemností mě nepotká. Zrovna jako teď, když si to členitou silnicí ženu jako závodník… Ale ne! Už tak brzy? Když dojedu dýchavičného Favorita, mám po náladě. Kdyby se přede mnou aspoň nevlekl jako s hnojem. Ach ne! A zrovna žádné vhodné místo k předjetí. Už celé tři minuty se za ním ploužím. Do prčic! A když už nastane aspoň krátká rovinka, z nějakého nepochopitelného důvodu si to zamíří doprostřed cesty. 

Třeba mě zatím nezaregistroval, proto bliknu, nadjedu si vlevo a zatroubím na něj. Nic! Ani tak mě před sebe nepustí. Vždyť se chová jako slepý, a že by ani neslyšel? Nejspíš je to tupec – ignorant, zakomplexovaný jedinec, který takhle nervuje všechny s lepším autem. Nechápu ho.

Nezbývá mi tak nic jiného, než zařadit trojku a přizpůsobit se mu. Protože se napodruhé ani napotřetí nenechá předjet, protože jede prostředkem!

Klid Marťo, šetři si nervy, uklidňuju sám sebe, rozčilování ti nesvědčí, zazávodíš si jindy. Ukaž mu, že nejsi až takový nafoukanec a frajírek, jak si o tobě myslí. Až mu na širší silnici při předjíždění ukážeš fakáče, uleví se ti do sytosti.   

Pomohlo to, zklidnil jsem se. Dva kilometry klidné jízdy jsem pozoroval přírodu kolem. Sklánějící se stromy, které se po drsné zimě ještě nestačily narovnat, úctyhodně vysoké smrky kůrovcem napadené i ty ještě nenapadnuté, přes potůček žuchnuté mohutné tlející kmeny, s choroši malými i velkými. Míjím i dvě mýtiny s vysokou travou, ale když zpomalím a zaměřím se na jejich kraje, postřehnu obrovské kapradiny v mokřadách, v kterých se jistě najde i nízký mech.    

No ještě, že jsem přibrzdil! Musel jsem, protože Favorit přede mnou zastavil. Důvod byl prostý. Dvěma autům se z vyvýšeného místa naskytl nádherný pohled. Ze silnice na nás majestátně civěl velký srnec! Uf! Tak tady bych letěl nejmíň šedesátkou! Stál nezaujatě, nehybně, ale když pohnul zadečkem, z příkopu se vyrojila jedna, a pak i druhá srnka. Ano, ano, ty chodí často ve dvojičkách, trojičkách! Když přešly, auto přede mnou se nerozjelo hned, a mně, takovému rychlíkovi, to vůbec nevadilo. Ve městě určuje rozjezd semaforní zelená a mé troubení, tady síla okamžiku.

Škoda, byl to poslední zkopeček jízdy lesem, po dvou dalších zatáčkách se před námi po obou stranách rozprostřelo pole. Silnice stále stejně široká, ale dlouhá rovina ke svižné jízdě jako stvořená. Čas k předjetí nastal. Tady jsem nemusel troubit, a fakáč jsem si taky odpustil. Vystrašenému staršímu řidiči jsem věnoval jenom nicneříkající pohled.

Ne, takhle jednoduše ne, musím k tomu něco říct, to nemůžu nechat jen tak. Po předjetí zapnu výstražné blinkry, obezřetně zpomaluju a zastavím koly mírně přes středovou čáru, ať si i on vyzkouší, jaké to je. Vystupuji, jdu za ním, ťukám na okénko. Nic, asi váhá. Ťukám podruhé a přikrčím se tak, aby mi viděl do obličeje. Bylo znát, jak mu ruční otevírání okénka jde ztuha.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, když se sklo pootevřelo do poloviny a zaseklo se. Pán utrousil něco o starém krámu a z auta překvapivě vystoupil. Už, už mi chtěl něco povědět, ale já byl rychlejší.

„ Děkuji vám za to, že jste mě nenechal předjet. Jel bych rychle a ty srnky… na to radši ani nepomyslet,“ kaju se. Můj zachránce reaguje klidně a rozvážně.

„Taky dobrej. Je jich tam hodně, a takhle brzy zrána na ně natrefím skoro pokaždé. Nejste první, koho takhle prudím, takhle to dělám už léta. Ale vy jediný jste mi poděkoval.“