Zase opilý zdravotník. Jenom jeden?

Prosím vás, nebuďte mimo. To je jenom vrchol ledovce, z kterého se jeden z nich právě skácel, protože to poněkud přehnal. Jeho pád rozburácela média a výsledek vidíme v televizních zprávách. Opilí lékaři, právníci, soudci, politici, herci, učitelé, sportovci, to jedině je ta potrefená a pravá cílová skupina pro mucholapku jménem média.

Na mol opilá švadlena co dělala půl směny křivé švy a pak usnula na záchodě? Popelář, který ze  stupátka padal po každém zabrždění? Paní ze skladu, která tři hodiny nevydávala a raději se celé dopoledne prospala? Tak po takových informacích se reportérovo obočí ani nezvedne a rozumíme si, že alkohol nepatří na žádné pracoviště, jakékoli méně atraktivní nevyjímaje? Tak to jsem rád, protože následuje vzpomínka na dávné kdysi, o kterém jsem slyšel jenom vyprávět a nevyvozujte z toho ani náznakem to, že bych snad alkohol, byť jen malém množství za volantem a na pracovištích, jakkoli podporoval.  

V ordinaci nejmenovaného lékaře.

„Pane doktore, aspoň ty cigarety a tu láhev si ze stolu ukliďte, když už vám ani na ty tři neumyté hrníčky od kafe nesmím sáhnout,“ upozorňuje sestřička potácejícího se pana doktora.

„A proč sestři? Ať každý vidí co mi má nosit, no ne?“ a na kuráž před prvním pacientem si dává loka.

„Víte co pane doktore?“ znejistí sestřička po pátém pacientovi, neboť jeho recepty jsou těžko čitelné už za střízliva, natož pak za jeho častějšího stavu. „Vy mi řeknete co a já je bude psát, co vy na to? Půjde nám to rychleji!“  

Něco zabrblal a asi to znamenalo velké ano, neboť sestřička pacienty i vyšetřovala, protože pan doktor měl momentálně něco důležitějšího na práci za vyšetřovací plentou, kam ho raději odklidila. Jenom občas ordinací zaburácely doktorovy spontánní výkřiky, které sestra vždy rázně krotila dobře mířenými lícními pleskanci. Zvláště to zvolání „Co si všichni myslíte? Jenom z toho, že jste selébrity mám začít stříkat nebo co?“ by mohl poukazovat nejenom na jeho jadrnost, ale i na nějaký osobní  mindrák, na který mu pití dává zapomenout. Ale jak vidno, ani alkohol pro to pokaždé nebyl tím nejmocnějším lékem.     

Probíral se až v době oběda, ale asi ne hlady, ale zřejměji vlivem absťáku po pacientech, protože najednou vstal a začal hulákat po čekárně.

„Haló lidi, kde jste?  Mějte mě rádi, nebojte se!“

To ještě vcelku šlo, protože židličky byly prázdné a dovnitř nakukovalo jenom několik dobře slyšících zvědavců z ulice. Horší to bylo před týdnem, kdy po chodbě baletil bos a vyzutými sandály zabíjel růžové slony, kteří běhali po stěnách a vysmívali se mu. Celé extempore však skončilo až tím, jak znaven usedl a úkoloval sestru, že on jenom bránil toho kominíčka, kterému ona musí říct, aby jim vymetl komín.

Delirium tremens je jedna věc, ale zítřejší ordinace druhá, řídila se heslem vždy loajální a svatě trpělivá sestřička, doufajíc, že jí doktor nebude z putyky večer volat, že si bere volno, že ho nebude muset přemlouvat a jet si pro něj.

Co vám budu povídat, údajně to s ním bylo den ode dne horší. Jeho nos už nebyl tak nějak normálně pijácky červený, ale fialovatěl, červené skvrny po krku a tváři se mu čím dál více zvětšovaly a tak jestli se stále ještě úspěšně propíjí do jaterní cirhózy a zmagoření, doufám, že aspoň neléčí dodnes.

Věk 80 by na to ještě měl a moc se tomu nedivte, protože těch nesoudných a odhodlaných léčit do zpustošení svého ducha i těla, je v současné době zcela zákonně stále ještě dost. Ale to je téma na docela jiné vypravování. Že by to tedy chtělo závěr jiný? Optimističtější? Nuž tedy dobrá, tak tedy: když pít, tak jedině s mírou a vždycky jenom na zdraví!