Žadoním o svých pět minut ticha denně, prosím...

Myslíte si, že to není problém? Je! A jaký! Přestože ticho chci sobecky jenom pro sebe, myslím si, že když mi poslouží ku zdravotnímu prospěchu, není to příliš nemorální. Ale hezky popořadě. Nedávno jsem si  přečetl něco o tom, jako je voda člověku prospěšná.

Docela obyčejná voda a především obyčejným pitím prospěšná. Ne zaneřáděná všemi těmi cukry a přísadami, stačí ta tekoucí z vodovodu. Tak jsem si řekl, že chci-li byt dlouho živ a zdráv, občasným pitím obyčejné vody rozhodně nic nezkazím. Ale na ranní čaj, odpolední kafe, víkendové kakao, letní pivko a občasné víno, na to si sáhnout nedám. Zas tak moc oblbnout nějakým desetistránkovým článečkem se přece nenechám. Já si vystačím s tím, že budu všechny doposavadní limonádové a minerálkové sladké sračky nahrazovat vodou. Takže piju vodu a žiju taky. Celkem kvalitně doteď.

Také psali o tom, že by se měl člověk otužovat. Jak to rozproudí krev a kdesi cosi, takže každé ránou proudím. Postupně jsem se dopracoval až na vodu maximálně ledovou, v které se vydržím sprchovat až minutu. Na vedlejší účinky, jak se bledostí u zdi ztrácím, že mě potom bolí hlava, nohy mi hodinu musí zahřívat tlusté ponožky a ruce mám ledové jako z márnice, jsem si už tak nějak zvykl. Ledovou sprchu však doporučuji i v případě rýmitídy a chrchlitídy, neboť lacinějšího a lepšího expektorans na odhlenění třeba až z paty, podle mě jednoduše není.

Zmínili se i o tom, jak se má sportovat, takže orbitrekuju a běhám na pásu. Zpočátku žádná velká legrace, ale já si snad zvyknu na všechno. Třikrát týdně skoro hodinu, to aby hubnoucí efekt aerobního pohybu stál za to. A jak potom? No zase se pořádně chladně osprchuju, jak jinak.

                                     Také jsem se dočetl, jak si pro sebe máme každý den vyšetřit aspoň pět minut klidu a naprostého ticha. Kromě spánku, ovšemže. No a v ten moment u mě nastal problém dosti špatně řešitelný. Marně jsem se zavíral na záchod v práci a doma, do temného sklepa nebo na půdu, pokaždé mě někdo načapal a když jsem se rozčiloval, vyrušivší mě považoval za blázna. Dobře, řekl jsem si, uděláme to jinak, z požadavku jsem zmírnil a navíc toho i prospěšně využiju. Začal jsem se dožadovat, co dožadovat, prosit o pět minut každodenního domácího ticha krátce před osmou hodinou večerní, kdy jde v televizi na Nově sport. Patnáct minut na ČT jedničce by mi jistojistě neprošlo, to jsem ani nezkoušel.

Jenomže ono to nešlo ani pět minut, co pět minut, ani minutu a považte, to nejsem umístěn v paviánní kleci ani ve třídě páté bé před hodinou tělocviku. To mám já jenom tak nadmíru disciplinovanou a chápavou rodinku. Když mě zrovna synek nezkoušel z sestavy fotbalového Arsenalu nebo se dcerka nevztekala nad tím, že ty příklady, které jsem jí napsal nejdou spočítat, začal po podlaze ťapkat nás pejsek Bonitka a že to po neostříhaných drápkách bylo sakra nepříjemné bubnování. Nic mi nebylo platné ani neustálé doprošování, že se chci jen dozvědět ligové výsledky, že jsem lačný po jménu vítězky tenisového turnaje a borce na konci, který nedal gól z půl metru do prázdné brány.

Celý den jsem je připravoval na to, aby při sportu mlčeli, já žadonil o pět minut ničeho a stejně držet hubu nevydrželi. Zkoušení po dobrém nebo po zlém, stejně to nemělo cenu.

Ba co víc, je to den ode dne horší a na pořádný uzlíček nervů mám pěkně zaděláno. Co mě však žere úplně nejvíc, jsou posměšky, copak může být na sportu tak ohromně zajímavého. Dá rozum, že toto častování nejlépe vynikne a pod kůži mi pronikne v době sledování jakéhokoli sportu. Posledním hřebíčkem do rakve mi tak nebudou cigarety, lenost, káva nebo alkohol, ale jednoznačně moje předplacené cholerické rozčilování během pěti minut sportovních zpráv. Ano, už se začínám holit a stlát si do rakve a přesto by stačilo tak málo. Pět minut denně kolem mě neklofat.

Nejsem však přílišný optimista, takže až mě z toho všeho klepne pepka, rozhodně to v mém případě nebude jen tak nějaká odfláknutá mrtvice, po které bych zůstal aspoň na truc rodině na obtíž na půl těla ochrnutý. Ba naopak, jsem si stoprocentně jist, že i přes zdravé pití vody, otužování a sportování, bude můj konec s konečnou platností úplně definitivní. Až pak jedině budu mít na svých každodenních pět minut klidu příležitostí, o kterých se mi ani nesnilo. Jen ten sport mi tam bude chybět.