Zachoval jsem se jako cholerik, ale nemusel jsem

Je celkem běžnou věcí, když vám auto z vedlejší silnice vjede na hlavní, zbrzdí vás, ale neohrozí. Nic, co by se muselo „řešit“ silným brzděním nebo nadávkami, zvlášť, když mi tehdy stačilo dát jenom nohu z plynu.

Ale i přesto jsem si o takovém řidiči něco pomyslel, protože na hlavní jsem byl sám, ty tři vteřiny počkat mohl a když už, tak jsem očekával, že se bude snažit o rychlé zrychlení.

Jenomže jeho svižná akcelerace se nekonala a padesátikilometrový posun taky ne. Takže se v okrajové části města za tímto nezdvořáckým autem ploužím pětatřicítkou a chci ho předjet i na poměrně úzké silnici. Nemůžu, v protisměru jede auto. O chvíli později se musím vyhýbat cyklistovi, který se přede mnou zjeví tak nečekaně jako Miloš Zeman na exkurzi kravína. Ten debil přede mnou totiž nezapnul blinkr a kolo míjí ne víc než o půl metru. V paměti mi z autoškoly uvízlo něco o dvoumetrové vzdálenosti, ale nedávno jsem se doslechl, že nově je to 100 + rychlost předjíždění v centimetrech. Kdyby to byla sranda, a já doufám že ano, tak ji rád vylepšuji o příslušný násobný koeficient dle výšky cyklisty a převodní tabulky nechť mají mít řidiči vždy na viditelném místě uvnitř vozu. A kdyby to žert kupodivu nebyl, tak prahnu po vysvětlení různorodé délky případného pádu cyklisty v závislosti na rychlosti předjíždějícího vozidla.

No nic, to byla jenom taková památeční vsuvka a pokračuji tím, že náhoda tomu chtěla, když krátce nato předjíždí bez udání směru dalšího cyklistu, ale toho jsem naštěstí před mírnou pravotočivou zatáčkou viděl. Pomalou jízdou jsem stále trpěl, ale protože k cíli jsem to naštěstí měl už jenom kousek, toho nebezpečného ňoumy se už brzy nadobro zbavím.

Zatáčím vlevo na malé parkoviště, jenomže náhoda tomu chtěla, že problematické auto zastavuje o kousek dál taky. No co, pomyslím si a chtěl jsem to tak nechat být, jenomže jsem si všiml, že stojí v úrovni úzké téčkové a mírně pravotočivé křižovatky (výjezd z parkoviště,) a k tomu ještě předními koly na přechodu pro chodce! Krev se ve mně vzpěnila, bylo rozhodnuto!

K hříšníkovi to nemám víc než deset metrů, spěchám za ním. Z auta zatím nevystoupil, tím líp. Ťukám mu na okýnko, rizik nedbám. Řidič naštěstí na namachrovaného frajírka, právě uprchlého z posilovny, nebo mafiána s pistolí za pasem, nevypadá. Jenomže znáte to, ne? Jak zdání klame! Okýnko otvírá do poloviny a já spouštím monolog o tom, jak pane nezlobte se, ale jedete jak s hnojem, při předjíždění neblikáte, takže jsem kvůli vám málem srazil cyklistu, stojíte v křižovatce a na přechodu a kdo ví, jestli jste při jízdě ještě neesemeskoval, jak to děláte právě teď. 

Zmohl se akorát na počkejte pane, já vám to vysvětlím, ale skočil jsem mu do řeči, že tady není co vysvětlovat, ať si udělá pořádek hlavně ve své hlavě, ve svém svědomí. Pak jsem prchal, protože případné nadávky si můžu domyslet, nemusím je i slyšet.

Avšak mému extempore konec ještě nebyl. Hned poté auto odjelo a zaparkovalo na bezpečném místě před poštou, zatímco já si zchváceně sedl na židli v lékárně, kde čekali dva zákazníci. Vzalo mě to, zmohlo mě to. Tep mi divočil a kdyby měl krevní tlak křídla, vyletěl by. Přesto jsem jenom krátce zapochyboval, jestli jsem se udělal dobře :-) Hodně čtenářů se mi už teď vysmívá, že tak se může chovat jenom blázen, jestli jsem to měl zapotřebí a jestli by mi nebylo milejší starat se sám o sebe.

Já zas na oplátku říkám, že ten, kdo jezdí autem přes 20 let téměř dennodenně a bez jakékoli nehody, by cholerickým bláznem neměl být.

Snad nejenom já si myslím, že jsem neudělal zas až tak špatnou, nenormální věc. Neberte to tak, že jsem jenom neobvykle vznětlivý, ale zkuste k tomu přidat i nesobeckost a nelhostejnost k hovadinám řidiče přede mnou. A jestli je jindy rozumný, zpětně si chyby uvědomí a půjde do sebe. Strašit řidiče pokutami, mít z policajtů strach, jakékoli represe jsou k ničemu, když hříšníci nezmění myšlení.

Zřetelně a často chybujícím lidem by se jejich nedostatky ale vytýkat měly. Nenásilně, pozvolna, decentně. Nejspíš jsem tak nezvolil zrovna nejšťastnější způsob poučování, ale jak jinak docílit změny, když jim selhává nebo schází zdravý selský rozum a slušnému motoristickému chování je autoškola nenaučila? Jedna jistota by tu však byla. Že štěstí se mě nebude držet donekonečna. Mám tak spočítané, že někdy narazím, budu mít smůlu, že ústní školitel ze mě bude jenom do doby, než mi někdo dá nakládačku nebo prožene kulku palicí.

Na úplný závěr, na důkaz toho, že nejsem notorický stěžovatel, příští blog tak bude o mé nedávné zkušenosti z restaurace a přespříští o prapodivných praktikách jednoho internetového velkoobchodu :-)