Vzpomínáček-Šantrocháček: Martin Hattala (11.11.2011)

Při tomto datu jistěže zpozorní i jiní Martinové, neboť mají dnes svátek. Právě proto bych vás chtěl osobitým způsobem seznámit se svým pravděpodobným příbuzným, Martinem Hattalou.

Určitě o docentovi, profesorovi, knězi, jazykovědci, pedagogovi, a především uznávanému kodifikátorovi spisovné slovenštiny nevíte víc, než kolik se toho dozvíte v tomto článku. Povídání o něm jsem zvolil právě proto na Svatého Martina, neboť ho má zrovna mezi narozeninami a úmrtninami. Jak kdo, že?

MH (rád používal tuto zkratku,) se narodil 4.11.1821 v Trstenej na Oravě. Pro fajnšmekry: 607 m n.m., necelých 8 tisíc obyvatel, dokonce je po něm i pojmenované gymnázium Martina Hattalu. A kde přesně Trstená je? Asi 80 km východně od Beskyd a vy tak jistě správně tušíte, že MH byl Slovák.

Jenomže to nebyl Slovák jako poleno, protože byl přesně ve svých kristových letech na doporučení P.J. Šafaríka a vlastně celého ministerstva školství, poslán na pražskou univerzitu. Tam se habilitoval na slovanskou filologii a po sedmi letech se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy stal řádným profesorem slavistiky. Kouzlu velkoměsta podlehl natolik, že na univerzitě působil celých 37 let, tedy až do roku 1991. Schválně neříkám, že ho tam pedagogická činnost bavila tak dlouho, protože posledních deset let studenti pociťovali pravý opak. Ano, za svá osmdesátá léta je povšechně kritizován. Ale všechno hezky popořadě.

Přestože do školy začal chodit až v deseti letech, s prázdnou hlavou tam nešel. Na překážku mu byla jeho chabá tělesná konstituce, která mu v dřívějším vzdělávání bránila. Ale jak už tomu tak u hendikepovaných bývá, brzy své spolužáky dohnal. A že svou touhu po vzdělání hnal tempem přímo sviňským, dokazuje záhy.

Možná to trošku přeháněl i s cestováním, protože gympl absolvoval na různých místech v Uhrách a zejména během studia filozofie v Trnavě, (1842-1844) nad spolužáky vynikal (určitě však ne v jakémkoli sportovním klání). Během studií ve Vídni, kde se stal kaplanem, se postupně zdokonaloval a více či méně mluvil také maďarsky, srbsky, německy, řecky a francouzsky. Kdepak, v jazykovém výčtu hledáte angličtinu marně.

A máme tu rok 1950, kdy jako profesor staroslověnštiny začal učit v Bratislavě na středních školách, ale nejenom to. Nezajímala ho jenom činnost pedagogická, ale začal se zabývat i fonetikou a hlavně se čím dál víc šťoural v gramatice, v jazykovědě jako takové, až z toho v roce 1850 vzniklo dílo sepsané latinsky: Gramatika slovenštiny ve srovnání s češtinou: „Grammatica linguae…“  Propracovával v ní větné skladby, což obnáší vztahy mezi slovy, správné tvoření větných konstrukcí a slovosled. Toto vše zahrnuje pojem syntaxe.

Už správně tušíte, že tou dobou to se slovenštinou na Slovensku nebylo až tak úplně pořádku. Ještě před MH se tamější mluvě říkalo bernolákovština, neboť předtím to byl především Anton Bernolák, jakožto první kodifikátor spisovného jazyka, co se snažil o odstranění jazykové nejednotnosti na Slovensku ještě dříve než MH. Sjednocení se povedlo právě až v roce 1852 Krátkou mluvnicou slovenskou, ke které právě MH z party takových osobností jako L‘. Štúr, M.M. Hodža, J. Palárik, P.J. Šafarík, M.R. Štefánik, J.M. Hurban, nejvíc přispěl. A kdesi jsem četl, že právě MH byl z nich tím největším pracantem, ale nedovedl svou práci prodat tak razantně jako jiní. Zmiňované přiznané autorství, nechť je toho vzácnou výjimkou. Dá se tak tvrdit, že právě rok 1852 je přelomový ve střídání bernolákovštiny štúrovštinou, respektive její hattalovsko-hodžovskou verzí spisovného jazyka slovenského, která platí dodnes!   

V letech 1853-4 byl MH asi dosti ve formě, neboť se mu dostalo uznání od P. Šafaríka za nauku o českém hláskosloví: Zvukosloví jazyka staro-i novočeského a slovenského. A byla to právě kvalita právě tohoto díla, která ho na univerzitu do Prahy katapultovala.

Nikoho už nemusel přesvědčovat o tom, jak blízko má tento slavista k bohemismu, jak upřímné je jeho přátelství k českému národu, k slovanské filologii. Téměř současně jako „Zvukosloví,“ vydává i učebnici: Skladba československého jazyka pro střední školy, na kterou v roce 1857 navazuje Srovnávací mluvnicí jazyka českého a slovenského, kde se zabýval hlavně hláskoslovím a tvaroslovím.

Právě takové učebnice potřebovaly české školy jako koza drbání, neboť čeština byla do gymnázií zavedena už v roce 1848.

Ještě než se stal v Praze řádným profesorem filozofie, musel se stát „obyčejným.“ K tomu mu v roce 1854 výrazně dopomohla právě stať Posouzení F.L. Čelakovského o srovnávací mluvnici slovanské, ale čím především na sebe upoutal pozornost, byla o rok později Skladba jazyka českého, která byla považována jako první celkové zpracování syntaxe, která snese moderní měřítko. Sice k ní měl námitky jakýsi básničkář K.J. Erben, ale ten ať si někde na topole podle skal tleská se zeleným mužíkem. Erbenův konzervativní názor, aby člověk mluvil přesně jako před 300 lety, obstát nemohl.

Skladba se nelíbila ani Frantovi Šumavskému, ale i s tím se MH vyrovnal po svém. Vlastně s oběma úplně stejně. Už jsem vám prozradil, jaké byl MH povahy? Že ne? Tak prý…ale věřte tomu, že jo? Nebyl tolerantní k odchylnému mínění. Tak či onak, proti těmto dvěma kritizujícím zlořádům se vypořádal brožurou nezvyklého názvu: Obrana skladby prof. M. Hattalu proti J. Frantovi Šumavskému a proti jakémusi pánu, sepsaná jím samým. Také z toho necítíte pražádnou aroganci, že ne?

Šuškalo se však, že Hattalovu Skladbu překonalo dílo Václava Zikmunda už v roce 1963 a to nejenom svými 698 stranami ku 105. No bodejť by ne, když mu k tomu MH napsal tak pěknou osnovu!

MH tvořil i poněkud neefektivně, myslím si já, neboť o obsahu děl z roku 1855 O poměru cyrilštiny k nynějším nářečím slovanským a v roce 1857 O ablativě ve slovančině a litvančině, si neumím představit skoro nic. No, holt se tehdy trávil čas poněkud jinak. Nebylo filmů a her, nebylo mobilů a internetu.

Naštěstí si jeho trápení všimla a z marnosti nad marnost ho dostala Božena Němcová, které radil při psaní slovenských pohádek a korigoval v nich slovenské dialogy. No posuďte, jak se mu najednou šikla jeho rodná slovenčina! Z toho, co o Božce víme, jaká to byla rádodajná žena, možná nezůstalo jenom u decentních rad. A kdyby snad ano, z čeho pak si asi v roce 1962 uhnal krvavý kašel s podezřením na tuberkulózu? Naštěstí se nešel jako Jiří Wolker léčit do Tatranské Polianky, ale na Jadran do Dubrovníku a ostrov Hvar, kde mu odpočinek pomohl.

Šedesátá léta jsou v plném rozpuku a uzdravený MH se zase rád vrací k hláskotvorné problematice – zkoumání změn souhláskových skupin ve slovanských jazycích.

V roce 1860 a 1862 vydává Počátkové mluvnice československé a Třetí mluvnici českou pro 4. třídu hlavních škol. V letech 1864-5 píše dvoudílnou Mluvnici jazyka slovenského, jeho nejrozsáhlejší dílo, školní učebnici, která byla nahrazena až roku 1902 Rukovatí spisovnej reči slovenskej, jejíž autorem byl Sam Czambla. Éru šedesátých let uzavírá díly Výsledky historického jazykozpytu a mluvnice ruská a O jazykozpytě a přírodozpytě.  Tedy jenom samé mluvnice, učebnice, že by začátek konce jeho jazykovědného bádání? Třeba jen měl rád chytré děti. Ale jestli jim svými učebnicemi udělal až takovou radost, kdo ví?

Sedmdesátá léta jsou beze sporu lety jeho stagnace. Sice napsal Počáteční skupeniny souhlásek československých a Brus jazyka českého, ale taky si poranil pravou a pak i levou nohu a chuť do života ho jaksi přecházela. To už ho také roky trápily polemiky kolem autentičnosti či nepravosti Rukopisů Zelenohorských a Královédvorských, kterých byl neochvějným zastáncem.

Tuto svoji pravdu dosti tvrdošíjně a neoblomně dokazoval v osmdesátých letech především v časopisech Politik a Světozor. Jen on sám ví, proč se do tohoto problému takhle zacykloval a věru tím svému jménu, (své karmě, řekl by idnesový bloger,) příliš nepomohl. Problém nebyl v jeho názoru, ale v úporné obhajobě obou Rukopisů. Dal tím své vědecké činnosti vale a šlo to s ním z kopce. Narážím tak na jeho nechuť k přednáškám na univerzitě, kterou jsem vzpomínal v úvodu. Nic naplat, na přelomu století se jeho jméno vědecké veřejnosti ztratilo definitivně a v čele bohemistiky stanula škola Jana Gebauera. Příspěvek k nejnovějším dějinám mluvnictví českého z roku 1891 byl jeho labutí písní, po které snad ani pes neštěkl. 

MH umírá 11.12.1903 a na tehdejší dobu se dožil věku požehnaného, 82 let. Pohřben je jako většina českých velikánů na pražském Vyšehradě.

Co říci závěrem? I přesto, že mu mnoho rodáků nemůže přijít na jméno proto, že do slovenštiny zavedl ypsilon, muselo tomu tak být. Jak jinak, když kladl vždy důraz na to, aby se slovenština češtině co nejvíc podobala. Zásluhy na poli české a slovenské jazykovědy v oblasti větné skladby (společně s Václavem Zikmundem) jsou nepopiratelné a tak jako na Slovensku MH navázal na Antona Bernoláka, v českých zemích na Josefa Dobrovského. Připočteme-li k jeho jazykovědné činnosti  záslužnost pedagogickou, zpečetěnou tolika potřebnými mluvnicemi pro oba národy, je jeho přínos českému a slovenskému pravopisu zcela nezpochybnitelný.

Zdroj: internet :-) Zvláště pak děkuji za informace Ústavu pro jazyk český, Akademii věd ČR, jmenovitě panu Aleši Bičanovi a především panu Bohumilu Skalickému.