„V tejto lokalite okolo Liptovského Jána som napočítal 19 medveďov,“ sděluje nám sympatický domorodec, který se právě vrací z lesa, ze zalívání mladých smrků, a nám se podlamují kolena. „Ale nebojte, iba pohryžú, nezabijú,“
uklidňuje nás a když vidí, že ani to nepomáhá, přidává radu, že se máme bavit a tleskat, dokud se nevyplaší.“ Otázka, co dělat, když nepomůže jedno ani druhé, ho docela zaskočila. „Veru, o tom som eště nepremýšlal.“ Tady názorně vidíte, jak některým lidem inteligence vyloženě škodí.
My na Ďumbier, spěchající slečny od něj a prý abychom cestu tam zvážili, protože zahlédly medvědici s mládětem, takže to raději otáčejí. Ikdyž na nás jedna působila jako chodící reklama na lakovnu nehtů a druhá jako vyznavačka stylu klídek, cigaretka, dlouhý kouř, o jejich ostrém zraku nebylo důvodu pochybovat, byť nás výskyt medvěda-horolezce ve dvoukilometrové výšce poněkud zaskočil. Dohodli jsme se dát odpočinek, svačinu a hlavy dohromady. Velmi rádi před sebe pouštíme několik dalších turistů našim směrem a pak se přece jenom hrdinně vydáváme svému osudu vstříc. Z medvěda však nezahlédneme ani chlup, jen se cestou nazpátek dáváme do řeči s místním horalem, který nás ujišťuje, že „medveď by na skalu nešiel,“ a na dotaz, kde tedy všichni jsou, rozhazuje rukama, že „tuná, tam-všade!“ I tak nás sto kamenitých výškových metrů z každé strany mírně zklidní. Jsme však trochu zklamaní, protože z vysokohorského výletu jsme neviděli jediného kamzíka, z medvěda ani koblihu a přejetá užovka s prchající ještěrkou na parkovišti to nevytrhly.
Další výlet Prosieckou a Kvačianskou dolinou zdal se býti konečně bezmedveďovitý, tedy kdybychom si nepřečetli poslední stezkovou tabuli o tom, jak tu v roce 2000 „medveď zle naháňal dvoch miestnych hubárou, ktorí před ním vyliezli na strom. Eště dnes sú na kore stromu poznať medvedie vrypy.“
Aspoň, že v pronajatém apartmánu a na zahradě budeme v bezpečí, libujeme si po příjezdu a své medvědí zážitky sdělujeme paní domácí. „Však sme i u nás na zahrade dvakrát mali medveďou,“ dodá jako by se nechumelilo a raději se nepídíme po tom, kdy přesně to bylo. Hlavu si jedeme provětrat na kole oklikou přes pole a les do nejbližšího obchodu a konečně potkáváme zvíře. Stádo krav s bezzubým pasáčkem a jeho psem, v lese pak mladou paní s pejskem, která nás varuje, že tady na louce se často pase medvěd, ale že ona si zpívá a kdyby si k ní chtěl něco dovolit, tak má na něj paralyzér. Inu, děvenko, možná bys i za toho medvěda měla být ráda, pomyslím si, když vidím to, co vidím a násilník zavře oči. Náš úprk od zpěvačky a dojezd do vesnice byl vskutku velmi rychlý a hlučný.
„Kam tedy máme jít, jet, pohybovat se bez rizika?“ klademe si otázku sami sobě, zatímco já si pro případ dlouhého útěku vybírám do bot ty nejlepší neposunovací ponožky a nechápu, proč existuje tolik druhů sprejů proti komárům a na medvědy ani jeden. Zpívat neumíme, psa ani paralyzér nevlastníme, na další túru tak bereme aspoň řízky a žena má dovoleno blábolit.
Jenomže pořád nejsme rozhodnuti kam na túru. Na pomoc si bereme ručně kreslenou mapu paní domácí, takovou tu s obrázky kostelů, hotelů, cyklistů, lyžařů a jiných pamětihodností :-) Na flóru a faunu pan malíř také nezapomněl a jak bylo na první pohled vidno, v kresbě medvědů samotářů a medvědic s medvídčaty jakoby si liboval.
Co Žiarska dolina? ptám se. Údolí čisté, ale medvěd tři centimetry vlevo, další pět centimetrů vpravo – nebezpečno! A Liptovská Mara? Medvídčata čtyři centimetry severně a zmije k tomu - zamítá se taky. A co Demänovská dolina? Nahoře jeden, dole přímo na silnici dva – smrtelně nebezpečno!! Snad jedině Tesco v Liptovském Mikuláši skýtalo jakous takous záruku jistoty. Do okruhu pěti kilometrů…
Že jsem zbytečný plašan, myslíte si, jenomže když máte sny o tom, jak stojíte medvědovi v cestě a není kam uhnout, buďte v lese na stezce klidní. Ale přiznám se, že vidět medvěda jsem chtěl - vzdušnou čarou 200 metrů daleko, poklidně se pasoucího, na protější stráni přes hluboké údolí. Až teď, v klidu domova se uklidňuji a tím, že i přes zvěsti o stále vyšším počtu medvědů, že kdybych se vydal skrz Medvědí údolí, kolem Medvědího potoka, přes Medvědí horu do obce Medvedčany, a přitom se vznášel a napětím ani nedýchal, potkat jediného medvídka mi nebude přáno. Nejspíš je pro mě něco jako Ježíšek pro děti – také v něj věří, ale na vlastní oči ho nikdy neviděly.
Nad nepřesnou slovenštinou v uvozovkách prosím o shovívavost, ale připadalo mi to tak autentičtější. Takže píšu „ako som počul“ a jak si pamatuji z četných dětských prázdnin v Patinciach.
