Vojáci moc nezhubnou, ale život si prodlouží tím, jak budou vysmátí

A proč nezhubnou? Protože kdyby chtěli, pracovali by na sobě už dávno. Bez léků nebo s nimi. S léky, které by si motivačně sami draze zaplatili. A co se jim nabízí teď? Procházka růžovou zahradou, na jejíž konci je po nepatrně zplasklém bříšku doktor možná uspokojivě plácne.

A když už chci být přesný, tak nenabízí, ale všem tlusťochům nařizuje. Tedy i těm s pramalým zájmem úbytkové změny. A když se někteří přece jenom, třebaže marně snažili, tak vidno, že s jojo efektem, čili velmi pravděpodobně s výhledem opětovného neúspěchu, než naopak.

Rozkaz s berličkou, kterou když zlomí, nic se děje. Nepovedlo se, však co. Moje peníze v tom nebyly, vyzkoušel jsem to a vlastně i ušetřil.

Možná však pardon, neboť je v jednání i to, že by se platila jakási účastnická kauce, která by v případě nedostatečného výsledku charitativně propadla. Už vidím tu pacientovu nespokojenost a závěrečné hádky k tomu. Že je desetiprocentní zhubnutí málo? Kdo povídal? Nebo to dáme na kila? Stačí pět? Jak u koho? U metrákových rovnou osm? Kterej fífák to zrovna takhle určil? 

A vůbec – proč tak složitě? Čím vyšší kauce, tím větší nezájem, předpovídám já. Že to dostanou příkazem? Ale prosím vás, v míru vás za jeho neuposlechnutí nikdo nezastřelí. Aby se tomu všemu předešlo – opravdu by nebylo nejlepší si léky z vlastního přesvědčení a ze své kapsy koupit? U civilistů jasná věc, tak proč tak komplikovaně u vojáků?

Pohádkám o tom, že se na tloušťku půjde nejdřív po dobrém, tedy nefarmakologicky pohybem a úpravou životosprávy, snad ani nikdo nemůže věřit. To by léky už nesměly být připravené a odhadem zakoupené. Využít nebo vyhodit? Jasná první volba.  

Nic však není tak horké, jak se na první popud zdá. Dejme tomu, že nadváhu má skutečně polovina vojáků, jenomže nepředstavujte si to tak, že když potkáte dva, jeden z nich má do očí bijící panděro. Není to zas tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší.

Skutečnost je taková, že nadváhu mám třeba já a všichni, kromě mé ženy mi říkají, že nejsem tlustý. Při 178 cm výšky a 88 kilech nepatrně měnlivé váhy, mi vychází BMI 27,8, takže téměř přesně mezi nadváhou a obezitou. No jo, ale když já mám přece tak těžké kosti a ze starostí přetěžkou hlavu, konejším se. Je tak v pořádku, že takoví cimprlíci jako já, nárok na léky mít nebudu.

Další nesporný fakt je takový, že najít v armádě opravdu „obézního“ (BMI nad 30) jedince do 30 let, není vůbec snadné. A když ho přece jenom najdete, stejně tak pravděpodobně jako sádelnatý medvídek, to může být stokilový 180cm svalovec (BMI 30,9) a ten sotva touží po tabletkách na zhubnutí.

Hledejme však dál, ve vyšších věkových skupinách, vyšších, teplejších patrech a hodnostech. Tak tam zrovna bych to přirovnal k oblíbenému houbařskému místu, z kterého se po dešti a teplé noci nevracím nikdy bez plného košíku, že…

Přitom všichni vojáci však mají v rámci pracovní doby právo na pravidelnou tělesnou přípravu. Sice už mnohde odzvonilo časům bezplatných permanentek do civilních posiloven či bazénů, ale i tak. Fotbalová hřiště, posilovny, atletické dráhy či možnosti k nedalekým výběhům jsou u drtivé většiny útvarů samozřejmostí. A koho potkáte sportovat? Kapitány? Majory nebo dokonce plukovníky? Odkud jste spadli? Že jste viděli i generála? Kdy? Leda tak v sauně. Aha, že jednou a kdysi dávno a že vás šel do posilovny právě zkontrolovat? Tak to jedině, to sedí! A další případy? I kdybyste si zašli pro brýle na oční nebo k posádkovému lékaři pro léky na posílení paměti, vaše námaha bude stejně marná.   

Vojáci mají jednou až dvakrát ročně pravidelné přezkoušení z tělesné přípravy. Kritéria jsou odlišná dle věkových skupin. Podle mě by však neměla být žádná. Nepříteli se vždycky bude líp trefovat ten nejpomalejší a nejméně výkonný cíl a věřte, že věk plížícího se jedince, mu bude ukradený.

Splníš, nesplníš prověrky zdatnosti? Jedna, dvě opravy. Nevyhověls ani pak? Jestli jsi nemocný nebo méně výkonný i bez nemoci? Smůla, jdeš finančně dolů a při nezlepšení měníš zaměstnavatele. Pardon, obezita je taky nemoc.

Že se tomu tak leckde děje? Děje, ale jenom velmi ztuha děje. Liknavost ve snižování zdravotní klasifikace však není pouze na úrovni vojenských „ošetřoven“, ale i na místech nejvyššího rozhodčího orgánu. A tomu já se velmi divím. Zvláště té propastné diskrepanci mezi přísnými zdravotními měřítky pro uchazeče při přijímání do služeb armády a na straně druhé, zastoupené udržovanými vojáky-diabetiky a švejky-hypertoniky. Čéski fojak – tóbri fojak – dobrou chuť! Nedejte se zmást, tím švejkovstvím nemám na mysli pouze obezitu samotnou.

Jako vojenský posádkový lékař jsem se docela nedávno setkal s případem, kdy přede mnou voják vyřkl názor, že by měl o léky na hubnutí zájem i přesto, že je nepotřebuje. A víte proč? Proto, aby je zpeněžil. Divíte se? Já ano i ne. Sice se podivuju nad jeho neomaleností, nedivím se však tomu, že mnohé bude štvát to, že budou finančně zvýhodněni ti fyzicky neschopní, zatímco ti, kteří o své zdraví pravidelně pečují, utřou hubu.  

Mohl bych pokračovat dál a probrat účinky, výhody a nevýhody nakoupených léků – Adipexu a Xenicalu, nesmyslnost jednoznačného stanoviska podle BMI, jako i strategii další připravované kampaně v resortu armády - protikuřácké. Bude i ona prezentována opět tak nesmyslně jako preventivní? Nenapadne do té doby někoho, že se jedná už o kroky represivní?

Kdybyste toho všeho opravdu ještě neměli dost, více můžete vyčíst z mého březnového článku http://hatala.blog.idnes.cz/c/182566/Nase-armada-nadrzuje-kurakum-a-tloustikum.html, kdy se začínala celá vojenská ozdravná ofenzíva teprve rodit.