Vlk v rouše beránčím?

Nic nenasvědčovalo tomu, že by to neměla být běžná zdvořilostní návštěva u sestry. Jenomže nebyla a vlastně nasvědčovalo. Od mediální prezidentské masírky před druhým volebním kolem nešlo utéct. Brzy se ukáže, že 

ani v útulném obývacím pokoji Karlovy sestry Kateřiny nebylo politicky bezpečno.

Televize vypnutá, druhá sklenička vína vypitá, když v tom se ve dveřích objevil Milan, syn hostitelů. Karla nepřekvapilo že byl doma, vždyť minule ho zastihl až při odchodu, kdy ho z pokojíčku vyhnala až nutnost osobní potřeby.18letý student se asi učil, ale co hlavně, nechtěl být nikým vyrušován.

„Vezmu si jenom trochu cigaret, můžu?“ sdělil suše a nečekajíc na odpověď se hrnul do uzavíratelného baru, kde měl jeho otec Mirek, kdo ví proč takovým způsobem, ve větší krabici volně naskládané cigarety. Prohrábl to tam co se do dlaně vešlo, a tak jak se objevil, stejně rychle se hodlal i vypařit.

„Kam jdeš?“ přerušila drzou scénu Kateřina.

„Ven!“

„No to je nám jasné, ale kam přesně?“ nedala se odbýt.

„Za Pavlem,“ odsekl zase, jako by rozhovor s rodiči pokládal za ztrátu času.

„Počkej, počkej, neznáme žádného Pavla. Nebo snad jo?“ otočil se Mirek ke Kateřině znatelně váhavě.

„Tak Petra,“ uculil se a v tom už byla posměvačnost.

„Petra? Jakého Petra zase?“ chtěl mít Mirek ve jménech jeho kamarádů jasno.

„Prostě podpořit generála, no!“ konečně kápl božskou jejich povedený synek.

„Aha, no tak jo, no, ale brzy doma, jasné?“ byl Mirek se svou přísnou otcovskou výchovou spokojený.

„Jestli tě můžu chvíli zdržet,“ dožadoval se svého titěrného strejdovského práva Karel, „rád bych ti něco pověděl.“ Kladnou odpovědí mu byl úšklebek, což Karlovi, vzhledem k aktuálním výchovným vymoženostem, stačilo.

„A to víš, že je voják?“

„No tak asi, když je generál... To je všechno, cos mi chtěl prozradit? Takže stačilo, ne?“

„Nestačilo a už je mimo službu, takže byl generál, ale vlastně pořád je, protože...“

„Protože co?“

„Víš, tys nikdy nebyl na vojně, nemluvils s důstojníkem, natož s nějakým generálem… Vlastně by stačilo s přímým nadřízeným, a věděl bys o moc víc než teď. Lampasáci, zelené mozky – znáš ty výrazy? Neslyšels je, co? No, jak bys mohl, když nevíš co to jsou komínky, ešus, kanady, blembák, dévéťák, hrozba prokurátorem a šůrování? Přál bych ti zažít pojeb u velitele za dvoudenní strniště nebo za neuposlechnutí debilního rozkazu. Aspoň krapet vojny na vás, abyste věděli co děláte, neinformovaná to pražská mládeži. Tam byste sakra narazili s tím vaším já jsem si myslel, to je můj názor, já to cítím jinak. Ani pozdravit neumíte, co vás nebaví neděláte, a živit byste se nejraději chtěli ťukáním do klávesnice, protože obě ručičky máte levé a mozek surový. Vojna by vás zocelila, naučila salutovat a plnit rozkazy. Jakékoli! Až pak si stěžovat, kdybyste na to měli žaludek. Možná tak jednou. Ale i naučila zodpovědnosti, pořádku, poslouchat, neodmlouvat, civilního života si vážit.

O vojenské službě prd víte, neznáte ji ani ze seriálů, a přesto jste se zhlídli v představiteli vojenské absurdity, koho jste před půl rokem neznali, v někom, kdo je armádou poznamenaný od hlavy až k patě. Bylo to v něm, je to v něm a bude to v něm, a žádné prezidentování ho nezmění. Nikdy se nezbaví povýšeneckého pocitu, nadřazenosti vůči nám všem. Moc rád bych se pletl, ale pochybuju. A tohle má být náš prezident? Lampasák vidící všechno přes zelené brýle? Politicky nezkušený s vědomostním perimetrem co se do nudle vejde? Jasná vizitka světu: prezident – generál. Chceme tím snad něco naznačit? Že jsme sice maličká země, ale s dvanácti tanky a pěti fungujícími letouny? A k tomu pohádka O letadélku Káněti? Nevadí, ale všichni se nás bojte, protože v čele státu i armády máme pana božského, přece generála!“

„Ale teď už si s tou výzbrojí děláš prdel strejdo...“ ozve se Milan.

„Jo, v tom jo, dělám, ale fabuluju jako on. Co ho to ksakru popadlo? Kolik lidí ho znalo?“

„Takže když všichni znali Babiše, je na škodu, že Pavel byl skoro neznámý?“

„Tak nějak. Anebo taky - kdo nic nedělá, nic nezkazí,“

„Takže ty budeš volit Babiše, strejdo?“

„Podívej. Už bys mě měl trochu znát, povím ti to takhle. Když něco chci, tak si za tím jdu. Nenechám se zlákat akcemi, slevami, výhodnými tarify, když telefonuju třikrát týdně a jinými jakože pozlátky, takže když se mi něco nebo někdo nezamlouvá, ignoruju to.“

„Jasně, pochopil jsem, tvoje volba je nevolba. Ale moje je moje, to taky chápeš, ne?“

„Samozřejmě, jenom jsem ti chtěl říct, že navzdory mediální duální masáži existuje i třetí možnost, osobní přesvědčením si zachovat čisté svědomí, protože volit Pavla jenom proto, že nechci Babiše, mi přijde neupřímné, ostudné.“

Pak se Milan už jenom tiše rozloučil, odešel. V pokoji nastalo půlminutové ticho, které přerušil Mirek.

„Káťo, chápeš to? To bylo, co?“ a Karel si myslel, že naráží na jeho poučný proslov.

„Těžko to vstřebávám. On souvisle mluvil, on se s námi dokonce i rozloučil! A na brzký návrat nic nenamítal. Neuvěřitelné! Jak se ti to povedlo, Karle?“

„Cože? Poslouchali jste mě vůbec? Vás nežere to, že volí jenom proto, že volí? Že je mu jedno koho?“

„No, víš, takhle ti to řekneme. Chytil se party, v které je mu dobře. Sice tam kouří, ale to my taky. Víš přece, jaký to byl nekňuba a samotář? A jsou tam s nimi i nějaké dvě holky, jsem si zjišťovala. Tak třeba možná…“

„Jasně, taky vás chápu, vlastně, pomalu začínám chápat. Máte pravdu, jeho hlas tomu nebo onomu nic nerozhodne, ale kolik rodin jako ta vaše asi může být?“