Vítězem nejrychleji odložené knihy se stává:

Léčba od Robina Cooka, kde mě přesvědčil hned devátý řádek první stránky. Cituji: …mu na čele vyrazil studený pod. Ano, opravdu „pod,“ žádný sekret ani iPod! Ikdyž, bylo by zajímavé vidět, jak to vypadá, když na čele vyráží multimediální přehrávač…

V těsném závěsu se na druhém místě umísťuje Plná bedna šampaňského Oty Pavla a může za to poděkovat oštěpařce Daně Zátopkové, která v krátkém proslovu k jeho knize tahá čtenáře za uši hned dvakrát se opakujícím „rozumněl.“ Chyby nezachraňuje ani tím, že svůj text nazvala Píše tak, že mě to netahá za uši. 

Na dalších postech, ale až v široko dalekém odstupu, se objevuje Orhan Pamuk: Sníh, dvakrát Milan Kundera: Identita, Nesmrtelnost a Jan Balabán: Zeptej se táty, avšak ne kvůli knižním chybám, ale pro moji neschopnost se na těžší text soustředit. Jak propastný rozdíl ve srovnání s jakýmkoli tlacháním Haliny Pawlowské. Jestli na požadovanou úroveň těchto čtyř románů někdy dozraju, rád se k nim vrátím. Ale abych se nepodceňoval, možná to dříve vyzkouším s větší snahou a klidem kolem sebe.  

Trošku jsem lhal, protože Léčbu Robina Cooka jsem hned neodložil, ale ze zvědavosti ji prolistoval a částečně se i začetl. Usoudil jsem, že jsem zas až o tak moc nepřišel, protože ve změti desítek obtížně zapamatovatelných jmen, rozesetých na pouhých 300 stránkách, bych se brzy ztrácel. Že se hlavní hrdinka Laurie v příběhu o 42 kapitolách seznamuje v každé z nich s nejméně dvěma dalšími osobami, by nebylo až tak přitěžující, kdyby se nejednalo o takové jmenné skvosty, jako Kanidži Goto, Jošako Eto, Hisajuki Išii, Čong Jong a například ještě Jamaguči – Gumi. Pořádek vám v tom neudělají ani Italové Tommasi Deluca a Vinnie Dominick se Španělem Louisem Barberou k tomu. Předpokládám, že výskyt Marie Dvořákové a Karla Nováka byste v patnácté kapitole přivítali heuráckým zvoláním a tancem blaženosti k tomu!

Avšak bohužel, setkání s domovinou se nekoná. Ba naopak! K těmto exotickým lidským ingrediencím si přidejte krkolomné názvy organizací a společností, osolte vydíráním, gamblerstvím, akciemi, úvěry a nezapomeňte ani na špetku prapodivných investic. To vše chaoticky zamícháno do prostředí soudního lékařství a máte z toho takový maglajs, že prokousat se něčím takovým bez újmy na zdraví, zvládne jen nepřemýšlivý nebo mimořádně protřelý politik. Laskavějším přirovnáním sděleno, nestravitelná plácanina asi taková, jako dort Pejska a Kočičky. Na nás však, bohužel, z přemíry neúspěšné snahy čeká pouze Lexaurin a neklidný spánek, když si vezmete na noc jenom jednu tabletu.

Přiznám se, že i přes nesnáze přičiněním Dany Zátopkové, povídkovou knihu Oty Pavla momentálně a bohužel až teď, čtu. Ačkoli mi jeho styl příliš nesedí, jedná se o velmi zajímavý, hutný, sportovní nářez. Jeho nezaměnitelný způsob psaní je nejspíš právě proto takový, aby jeho čtení bylo takto navýsost poutavé.

Také Robina Cooka abych jenom nehanil, mám za sebou jeho Mozek, Horečku nebo Muže, který si hrál na Boha a v některé z těchto knížek jsem byl napínavým dějem doslova uchvácen. Přesně tak, jak to očekávám od kvalitní knížky, u které jste šíleně zvědaví, jak to nakonec všechno dopadne.

Od kritiky překlepů a knižních chyb tak poněkud odbíhám a snad se mnou budete souhlasit, že neobjevit tiskařský šotek v knížce, se rovná malému zázraku, ale chyby by se tolerovat neměly. Od čehopak máme jazykové korektory? Alexandra Fraisová a Slávka Kopecká mě zrovna moc nepřesvědčily.

Stejně si většina z vás asi řekne: no jó, ten toho nadělá, vždyť i za chybami se můžou skrývat překlepy a v pohodě budete číst dál. Čtěte, ale mně stejně nejvíc vadí to, že chybu najdu už na samém začátku. Naštěstí ještě ne v názvu, ale i toho se možná jednou dočkáme, když budou kontroloři nespolehliví. Kam tím vším mířím? K důležitosti prvního dojmu!

Třeba při zkoušce na vysoké nebo jenom na základce, kdy recitujete básničku nebo se jedná o běžné zkoušení. Mnohdy ze sebe stačilo vyhrknout tři rychlé věty, zadrmolit dvě sloky a učitelka z vás byla na infarkt, protože tak se to nikdy nenaučila ani ona a poslala vás sednout, protože byste zdržovali.

A co láska na první pohled? Počátek milování? Prvotní dojem na filmovém konkurzu, při pohovoru o zaměstnání anebo při nástupu do něj? Raději dojem pozitivní než jiný, nemyslíte? Proto mě všechny knižní chyby a zvlášť v úvodu tolik štvou! To proto, že o důležitém významu prvotního dojmu a úsudku, jsem přesvědčen ve všem a všude.

I ve sportu je na tom přece lépe to mužstvo, které dá první gól, tenista, který vybojuje první fiftýn v gamu a oštěpařka o svém vítězství také rozhodne raději prvním dalekým pokusem, než se nervovat do šestého. Nemyslete si tak o mně, že jsem hnidopich, který dělá ze špatného písmenka nepatřičnou vědu. S takovým osočováním zatím počkejte, protože k tomu budete mít daleko příhodnější důvod až příště.