Věřte - nevěřte, rozhodněte!

Na způsob televizního zahraničního seriálu zkuste odhadnout, který ze dvou nabídnutých krátkých letních příběhů se mi stal. Opravdu mi věřte, že je tomu tak, ale i to, že tvořivou radost mám úplně stejnou z obou.

První: S kolegou a kolegyní se autem vracíme ze dvoudenní služební cesty. Z hotelu katastrofa, vzdělávací přínos veškerý žádný, večerní pařba nevybočila z průměru, řídím, je hic, klimatizace nefunguje, takže uvnitř nepřekvapí apatie k porcování. Asi 50 km před koncem se za všechny rozhodnu a zastavuji na zmrzlinu, která pocestné neurvale láká pěti poutači během dvou kilometrů. Docela na palici, ale zapůsobilo to. Kdo by nechtěl ochutnat domácí a čerstvou zmrzlinu z pravého ovoce. Mimochodem – už jsem se těšil na to, jak s paní zmrzlinářkou hodím řeč o tom, že pyšnit se tím, že zmrzlinu nedělají z ovoce zkaženého je trapné, a rovněž jsem byl zvědavý na vysvětlení pojmu pravé ovoce. I stalo se. Dalo se předpokládat, že mě ignorovala, raději točila, inkasovala, měla oči v sloup a hodně práce. Zato kolegové ji potěšili, protože připomínky neměli, bez remcání si dali taky velkou a paní se přestala sloupit aspoň na ně.

Marně hledáme stinné posezení, takže si sedáme do auta, otevíráme okýnka, lížeme. Já nejrychleji, abych nezdržoval a mohli jsme vyrazit co nejdřív. S malým kornoutem zmrzliny nepojedu poprvé, a chci z parkoviště odjet. Věděl jsem, že za námi už nějakou dobu stojí auto, i když mohlo zaparkovat vedle mě, ale i tak to nepovažuji z problém. Lehce zatroubím, aby poodjelo, když už si to zjednodušuje, jako by neuměl zatočit volantem a vycouvat. Řidič je uvnitř, ale nereaguje. To moje kolegyně se ozve.

„Co šílíš? Proč troubíš?“ ostře vyjekne.

„Chci vyjet,“ nechápu, proč se ptá, a proč jí na tak blbou otázku vůbec odpovídám.

„Ještě nemáš dolízáno, tak nedivoč! A nech toho troubení!“

„Nedivočím, prostě chci odjet a ten kretén, který špatně parkuje, mi v tom brání,“ a zatroubím výrazněji. Zase nic. Copak to neslyší nebo nechápe?

Opět ho zastupuje ona neúnavná kolegyně, která mě správně informuje o tom, že použití klaksonu je možné jen v případě významného ohrožení, které v tomto případě nenastalo. Chytrá jak rádio, ale jak mám odjet, mi neporadila.  

Naštěstí se řidič za mnou po chvíli přece jenom probere a posouvá se dál, aby v odjezdu bránil zase jinému vozidlu. Avšak po vyjetí malý troubo-výjezdní incident neskončil. Následujících pět kilometrů mě kolegyně přesvědčuje o tom, že nemám nervy v pořádku, protože jsem se choval neadekvátně, tedy jako blázen, že troubí jenom hulváti, že jsem na něj byl zbytečně hrubý, že kdybych dolízal, do té doby by určitě odjel, takže by všechno proběhlo v tichosti.

Bože ne! Dusil bych lidi, kteří jsou zcela přesvědčeni o své neomylnosti a prozíravosti, o své pravdě!  

Příběh druhý: Výlet, třetí hodina, můj čas na kafe a nejsem doma na chatě. Naštěstí se nabízí alternace v podobě přijatelného ústupku. Kiosek a žádost k obsluze o silného turka.

„A jak moc silného?“ ptá se slečna. To mě zaskočilo, až takový zájem jsem od brigádnice nečekal.

 „No, sedm gramů by mělo být normální, takže o něco víc, dvanáct, čtrnáct, takže klidně můžete dvojnásobek.“

„Hmmm, já to dělám na lžičky. Ale když dám dvě navíc, tak to nezaliju.“

„Musíte, dá se. Vřelou vodou a krouživým pohybem,“ radím, poučuji.

„No jo, ale to už přece nebude kafe za dvacet, ale za čtyřicet,“ zapřemýšlí.

„Nemáte pravdu,“ podotknu.

„Jak to?“

„Takto! Objemu bude stejně, takže spotřeba vody a energie se nemění, hrníček na opotřebení a umytí je taky jeden, cukr taky, ale ten si nechejte, já stejně nesladím, a vaše obsluha, nebo spíš podání, je stejné, jako i to, že si kafe odnesu ke stolku sám.“

„Aha, no ale, jak to mám spočítat?“

„Prosím vás, nic nepočítejte, nic nevymýšlejte, já to Babišovi neřeknu. Jedna lžička kafe je koruna padesát, na tom nezchudnete a já nezbohatnu. Zkuste doufat v to, že si moc cením vaší vstřícnosti, protože nemusím pít hruškovou vodu, takže to snad i náležitě ocením.“

„Jo, aha… takže počkejte. To máme dva nanuky, dvě piva, preso a dvojitého turka, takže 128 korun.“

„150,“ povídám a slečna s úsměvem poděkuje.

Takže jaké by si z toho měla odvodit ponaučení? Že příště bude při obdobném přání šetřit hlasem a přemýšlením taky.

Teď už je to na tobě, milý čtenáři. Přemýšlej, tipuj, ale vyjde to nastejno. Tak která z historek se udála? Malá nápověda: Jak ženy i sebe znám, klidně by to mohly být obě dvě :-)