Večerní zážeh, noční žeh, ranní úžeh

Karel se neholil rád. Obtěžovalo ho to, rámus z toho byl, zdržovalo ho to. A když někdy, až po zabalení holicího nádobíčka zjistil, že několik vousků jeho snaze odolalo, stával se nepříčetným. Avšak tentokrát ho v koupelně

vykolejilo něco už během holení. Tedy, někdo. Otevřely se dveře:

„Jééé, teď jsem tam chtěla jít já,“ zastavila se na prahu. Hygienická taštička v ruce, úsměv od ucha k uchu, vlasy rozevláté, v Karlově košili.

„Ale teď tu jsem já,“ věnoval své čerstvé známosti jednoznačný pohled a holicí stolek ani nevypnul. Přesto váhala, čekala. Snad i očkem by zamrkala a nožkou svádivě zakroužila, kdyby jí Karel daroval druhou příležitost. Marná naděje. Nepokynul jí, nepodvolil se a Káťa odešla.

To jsou mi ale způsoby, pomyslel si. Tak jí nestačí, že mi vlezla do postele, ona se mi cpe i do koupelny. Jó kdyby k laškovným hrátkám do sprchy, to by bylo něco jiného, ale copak já s ní s holicím strojkem v ruce? Zakroutí hlavou, povzdechne si. Copak ty dnešní holky o dodržování soukromí nic neví? Natož o respektu osobní vzdálenosti? Karel se pousměje – to fakt sedí. Osobní vzdálenost – zrovna včera večer s ní při tanci, během milování v noci a ještě ráno. Copak asi teď dělá? Z koupelny vyhnaná Káťa? Naštvala se? Jak moc? Uvítal by, kdyby se stejnou náruživostí jakou předváděla v posteli, pustila v kuchyni do přípravy snídaně. 

Překvapila ho. Bylo to tak, jak si přál. Před ním se rozprostřel hotový švédský stůl. Ještě před nájezdem nedočkavých Čecháčků na dovolené u moře. V Karlově bytě byla Káťa poprvé, ale jak vidno, věděla kam sáhnout, chovala se bezprostředně. Jako doma nebo u Karla jako posté.

„Proč máš ty skleničky až úplně nahoře? A ty pěkné hrnky dole? A kdopak dnes dává vařečky do příborníku? A na záchodové prkýnko jsem zvyklá dole,“ jako by se zabydlovala už nejenom v kuchyni.

Karel svraštil obočí a čekal až s povídavou skončí. Cítil z ní respekt, až pak začal jíst. S nevěřícným úsměvem.

„Co se děje? Proč se mi směješ?“ zastihla ho otázka mezi třetím a čtvrtým kousnutím.

„To nic, to jen tak,“ nechtěl Kátě nic vysvětlovat.

„Včera to s tebou bylo fajn, ale nesmál ses. Zato oříšky jsi do sebe hrnul jak bagrista. Nic proti, chutnaly ti, ale ta tvoje hlučnost při tom. No a teď to samé s paprikou, jak ji teď chroustáš…“ a Karel svraštil celé čelo.

„Ne, to ne, nemlaskáš, pusu máš zavřenou, ale stejně. To chroupání je fakt hodně slyšet,“ upřesňuje a Karel snad aby se jíst dál bál. Teď na něj ještě vyrukuje s tím, že v noci chrápe a prdí, ve spánku škube nohama a občas něco zkomoleně vykřikne, k ránu posmrkávé a smrdí mu z pusy, takže s bejvalkou by si mohla ruce podat. 

Karel se napil čaje. Byl příliš horký, nebyl oslazený, proto si do něj hází dvě kostky cukru.

„Jejda! Tolik?“ zase se jí něco nezdálo. Obvykle měl Karel ve zvyku si papriku i přisolovat, což si dnes rozhodně netroufne. Stejně ví, jak by dopadl. Ale proč to tušil? Proč znal odpověď předem? Protože měl Káťu přečtenou! Rychle a neomylně. Už teď, ani ne 24 hodin od seznámení! Tak odhalená a čitelná byla! Líbila se mu, to jo, v posteli snaživka, taky sranda s ní byla, až do probuzení … Zřejmě podle stylu, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A pak taky ten dobrosrdečný alkohol u toho byl…

Když si Karel sečetl pro a proti, do záporných hodnot se dostal už v polovině druhého rohlíku. Až ho to rozhicovalo, jak urputně přemýšlel. Ne, něco takového opravdu nemělo perspektivu, to musí řešit a čím dřív, tím líp.

„Káťo, asi takhle. Bylo mi s tebou moc dobře, děkuji ti za společnost, ale dosnídáme a pak půjdeš, jo?“ Neříkalo se mu to lehce a Káťa zavětřila. Nechápala, jestli má jít a může se vrátit, nebo odejít napořád.

„A to jako… jak děkuji?“ drhlo jí sousto v krku.

„No, prostě, … tak to je!“ nechtělo se Karlovi nic vysvětlovat a málem se při tom zadusil rohlíkem, který mu Káťa nenamazala podle jeho gusta. Takže to máme další negativum…

„Aha. Takže podle tebe jsem byla špatná v posteli?“ pátrá po příčině.

„Ne, to ani náhodou! Bylo to super, fakt, byl jsem nadšenej,“ nelže Karel, jenomže nepůsobí přesvědčivě.

„Aha, byla jsem hodně rychlá. Takže si o mně myslíš, že jsem děvka, je to tak?“

„Ne, to ne, tak to fakt není…“ chlácholí ji, stále spíš váhavě, ale i tak se z toho zapotil.

„Já jen, jestli si uvědomuješ, že v našem sexu jsi hrál stejnou roli i ty. Tedy, jestli mi dobře rozumíš. Že ať mezi náma proběhlo cokoli, dělali jsme to společně. To jenom vy chlapi si myslíte, že holka, která jde rychle na věc je děvka, ale když se ženete do akce vy, tak jste borci a klátiči!“ objasňuje už docela naštvaně a Karel mlčí.

„Já se na to vyseru! Já už fakt nevím co by. Pro všechno na světě bych udělala první poslední, a stejně je to k hovnu!“ rozparádila se. Jadrně a upřímně.

Karel nebyl cynik, to ho dojalo. Třeba jí to opravdu ještě nikdo neřekl. To, jak na chlapy působí, čím vším je dožírá, přeměňovatelka jedna nedočkavá!

„Káťo, je to úplně jinak. Ty se snažíš, jsi bezvadná, a právě tam je problém. Moc se snažíš, moc povídáš, moc se staráš. Ale jinak - vyrukovalas s úpřímností, takže budu i já.“

„Fakt? Jaký problém?“ a žádostivě na Karla pohlédla. 

„Dobře, povím ti to. Až dovzlykáš a uklidníš se. Anebo víš co? Chtělas jít do koupelny, tím bychom mohli začít.“

„Cože? S čím začít? Vyhazovals mě přece. Nevzpomínáš si? Že se mám zbalit a vypadnout, říkals.“

„Beru zpět, žádný spěch. Hodně věcí proberem, na všechno budeme mít dost času.“

„Tak dobře. A můžu se i vysprchovat?“

„No jéžíš! A proč bys nemohla?“

„Tak jo, ale... Jsem z toho všeho tak nervózní, že jsem ti marmeládou upatlala košili.“

„To neřeš, jdeš přece do koupelny, tam to vyřeš.“

Za Káťou zaklaply dveře, Karel byl jako na trní. Promýšlí si scénář, uklidňuje se. První výchovná lekce mu začne za chvíli. Až uslyší sprchu, názorně jí předvede, kdy jedině je vhodné vejít za partnerem do koupelny. Aspoň se bude moct zchladit.