Ve víru tance a obav z nejhoršího

Událo se v sobotu, v sokolovně jednoho menšího města. Takový košilatě rozpustilý kankán šestnáctiletých, taneční věneček na rozloučenou to byl. Předváděcí hodinka se slavnostním nástupem a ten náš kluk s partnerkou v čele. První a uprostřed.

Sice jsem mu důrazně vyčinil, jak tím kazí naše rodinné zásady o nevybočení z řady, o zbytečném upozorňování, ale to víte, tvrdohlavé mládí. To ani nejtvrdší palicí nevymlátíš.

Po tanečních kreacích necelé stovky mladých exhibicionistů, dostali šanci i jiní umělci. To proto, že každý správný ples začíná tancem profesionálním. Moc chytré a žádoucí mi to stejně nepřipadá. Poté se obvykle početné skupině návštěvníků zhostí depka, ne nepodobná stavu jako před prvním milováním, takže co si budeme povídat, převážně bída a děs. Ba co víc, ti vůbec největší šmatlalové upadají do depresí daleko zákeřnějších. Naštěstí jim vzápětí v blízkém „byfé“ je velkoryse dopřáno okamžité opíjecí léčby. Když už byli tak neprozíraví a na taneček se dívali. A dobře jim tak, zaslouží si ji.

Řeknu vám, originál taneční dvojice na parketu roztočila takovou smršť a uragán, že kdyby jim k tomu zapršelo, tipoval bych je přinejmenším na mistry Číny a možná i Indočíny. Jenom mi nebylo jasné, proč se přitom pořád tlemí od ucha k uchu, podobně jako já hážu ksichty na šéfa, když mi něco, samozřejmě že zase zcela neoprávněně, vytýká. Hubu furt otevřenou jako kdyby čekali na holuby a hlavy jim oběma imrvére cukaly tak jako namyšleným slepicím při postkoitální promenádě od kurníku k plotu a zpět.

No tak se těm chlubílkům během tance muselo třikrát zatleskat, to prý mají rádi a povzbuzuje je to, ale já jim plácal jenom proto, že při těch lotrovinách co vyváděli, neupadli. Protože pokusit se o takový záklon já, byl bych vejpůl na to tata. Takže konec dobrý, všechno dobré, konečně už mohli na plac i ostatní natěšení smrtelníci a ples tak mohl začít úplně opravdově.

První taneční sérii, tu já ze zásady fakt nee. Možná je to trochu i tím, že zpravidla ještě nemám na obelstění soudnosti a pudu sebezáchovy tu správnou hladinku. Hlavní pravda je však taková, že zvládám jenom polku a valčík, a když to jó přeženu, tak ještě waltz a tleskavé country, když při něm nemusím naběhat sto padesát kilometrů.

Naši mladí vyučení tanečníci na tom jsou jistěže lépe, ti na rozdíl ode mě zvládají foxtrot, cha chu a tango nejenom vyslovovat. Ikdyž, no…nerad bych se podceňoval, ale když na to přijde, tedy za asistence několika skleniček navíc, troufnul bych si na jakýkoli latinskoamerický tanec a co na tom, že by to všem připomínalo mazurku.

Přesto jsem na plese nebyl tím nejméně zdatným tanečníkem, neboť dva z tanečních kurzů se dostavili zdravotně indisponováni. Jeden se dobelhal s berlemi a druhý umělec jako pirát s jedním okem zalepeným, když si při hodině chemie čistil oči kyselinou. Říkám si, jasná výhra, ti dva na mě nemají a měl jsem zálusk na třetí místo od konce. Jenomže se zase prokázalo, jak jsem ukázkově příkladný vyznavač toho, že mýliti se je lidské, protože ten poloslepý, i kdyby tancoval bez očí a s hluchou partnerkou na vozíčku, s mým domnělým tancem bych jim nesahal ani po galusky.

A vidíte, přesto si troufám, tancujeme. Pro potěchu, pro radost. Na řadě je valčík, ale prý je to waltz, dozvídám se asi v polovině. Pro mě však žádný problém. Jeden klikyhák dopředu, raz dva tři, šlapu zelí, druhý klikyhák vpřed, valčíková otočka, to je, co? Takhle já to mám vychytaný!

„Tamhle na zemi někdo leží, podívej!“ konverzuje se mnou při tanci manželka a já ostřím zrak. A ono fakt jo. Tam kdesi v koutě, nezapomínejte, že jsme v tělocvičně, v místě odsunutého tělocvičného nářadí, za švédskou bednou komusi vyčuhují nohy.

„No snad to není náš Danek?“ To víte, starostlivá matka, ta její věčná imaginární pupeční šňůra.

A co na to otcové? Co neuvidí, to je netrápí. Jenomže!

„Do prdele, je to Danek!“ říkám já, když uzřím zdvihajícího se synka hupsnout na švédskou bednu a zároveň k sobě pevně tisknu omdlívající ženu. Pár vteřin tancuji s mrtvolou, kterou probírá až můj nevyhnutelný nožní šlapanec.

„Neboj, už se netřese, to se jenom teatrálně předváděl se svým nacvičeným epileptickým záchvatem. Nějak ty holky balit musí, no ne?“ A skutečně, už ho vidíme viset na žebřinách a vedle něj sličnou blondýnečku, jak jim to cvičení spolu krásně souměrně odsejpá a naše obavy zmírňují. Je pod kontrolou. Kdepak ten náš kluk, ten se v životě neztratí, ten ví jak na to. Škoda jen Danečku, že si až tak ne zcela uvědomuješ, že ples není florbalový trénink. Ale to bude dobrý, to se časem vychytá, já také dospěl později. Nebo snad ještě stále dospívám? Taky trošku škoda, že tancování pro něj skončilo posledním povinným tancem. Ale co na to záleží? Možná ten, kdo si přítelkyni netroufá příjemně utancovat, může ji ucvičit.

To hlavní se však dělo na parketu, kam se právě dovalili dva šupáci v teniskách a mikinách a jedna paní ve svetru a kozačkách. V tom tanečním chumlu se naštěstí ztratili a budiž jim přáno. Daleko větší starost jsem měl o pána od vedlejšího stolu, kterému se jakási dáma chystá lít na hlavu tonik a on jí poněkud přehnaně věří.  

Se stejným zájmem sleduji vese skákajícího mladíka, který se snaží strhnout anebo aspoň propíchnout všechny balónky visící nad parketem a když se chystá vrhnout i pro ten nad našim stolem, zle nedobře se na něj zaksichtím. Hopsálek mě však nemile překvapil, neboť ještě před tarzanským stolovým skokem se dává zbaběle na úprk. Nemile proto, že mě už svrběla ručička, která tolik chtěla.

Ples pokročil, noc se blížila a když se experimentálně na chvíli zhaslo, děly se to v sále věci doposud nevídané. Drancování tomboly nečekejte, žádná nebyla, ale tancovat všelijak se začalo. Kluci s klukama, holky s holkama a kdo z jakéhokoli důvodu špatně viděl nebo doposud nenabyl pevného vyhranění, tak s balónkama.

To ovšem chtělo frťana. A velkýho! Jenomže ani v kantýně, kde vládly čtyři již notně znavené obsluhovačky, to taky nebylo úplně košér. Možná jim však křivdím a mělo se jednat o překvapení místní míchanou specialitou fernetu s kofolou, která mi byla přána, leč nedopřána, protože já chtěl klasického Bavoráka. Nu což, asi je to tu po jedenácté hodině už jakousi tradicí, na kterou doposud nikdo neupozornil. Tedy, až na mě.

A to jsem si myslel, že když si nebudu kupovat bílé víno a pivo, mám vyhráno. To proto, že láhve venkovní prostory nebo ledničku neviděly jak je doba od jejich stočení dlouhá a pivo jsem si nedával proto, že se ten půllitrový teňoulinký kelímek při běžném zmáčknutí zdeformuje tak lehce, že by z toho Archimédův zákon pochopil i každý namol opilý Přeloučák. Jo, třeba i ten šestnáctiletý, který by měl ještě celé dva roky cucat maximálně kolu a svým brčkem přicházet na chuť leda tak kofeinu.