Vášnivá nákupní šou

Karel nenakupoval moc rád. Štvaly ho ceny celých devadesát, každá druhá cenovka přeškrtnutá a ta pod ním jakože ve slevě, podlá lákadla na sýry - nesýry, másla - nemásla, mdlé papriky bez nasládlé chuti, tvrdá nezralá rajčata, která pro změnu nechutnají vůbec, no, bylo by toho hodně k zamyšlení a k nepozření. Ale proč to řešit, když… tehdy v neděli, kdy… tam byla - ona!

Toho večera měl za sebou už třetí dobrý den pane doktore, přičemž Karlův nákupní zdravící standart je čtyři. Tak jak dnes, dočká se průměru? Dočkal se. Jenomže toto bylo jiné, úplně jiné, pozdrav tolik chtěný, poprask mezi regály, sopečný výbuch na Sicílii, vznik vesmírné galaxie - všechno tohle byla paní Kateřina! 

Dobrý den… Dobrý den. Cítíte to tam? Ne? No jak byste mohli, když si u toho nepředstavíte jejího manžílka, znuděně se opírajícího o nákupní košík, jeho Kateřinu s rozzářeným očima a roztomilým úsměvem od ucha k uchu. A do toho rozvášnivělého Karla, kterému radostí poskočil i nákupní košík. A pohledy zdravících? Ty nebyly vůbec obyčejné, to byla rentgenová sprcha, svlíkací scéna, mžik pro ně, nekonečné pondělí pro ostatní a pro procitnuvšího manžílka zvláště.

Kouknul na ženu, pak na Karla, nechápavě zas na Kateřinu: „Vy se znáte?“

„Jo.  trochu. To je jenom doktor,“ a zase Karlovi věnuje široký úsměv, který je více než opětován.

„No tak jo, ale to by snad už stačilo, ne? Když je to jenom doktor, co?“

„Jo, jasně, v pohodě. Tak na shledanou, pane doktore,“ a protože se jí manžel postavil ku Karlovi do výhledu, nejspíš zcela vědomě, naklání se, zakřepčí se na něj. A on tam stojí, šťastně se usmívá, duchem je bůhvíkde, nákup počká.

„Děje se snad něco? Nepřekážím ti, že ne?“ naváží se do manželky, když vidí, co vidí, když si myslí, co by si myslet mohl.

„Když neustoupíš, přejedu ti nohy, to se bude dít,“ nenechává si nic líbit a kroutí se, natahuje se, aby mohla Karla před zmrzačením manžela ještě zahlédnout.

„Do prdele práce, no to snad ne! A není ti to trapný? Vždyť ty se mi vysmíváš, co s ním máš?“ rozzuří se.

„Nic.“   

„No samozřejmě, že nic! Že se vůbec ptám. Tak se na to nic zeptáme i jeho, co ty na to?“ namíchnul se a odstartoval tempem, že ho Kateřina od té trapárny nestihla ani zdržet.

„Tak hele, kamaráde, co máš s mojí ženou? A netvrď mi, že nic, že na sebe jenom tak normálně pokukujete,“ nasupeně se postavil před Karla a očekával aspoň překvapení. Jenomže pro toho byla v tu chvíli přítomnost tazatele důležitá tak asi jako pro lovkyni perel skomírající pastevectví v Mongolsku a podle toho taky jeho odpověď vypadala. Karlův zasněný úsměv doznal změny jen nepatrné, neboť si byl povrchně vědom, že by ze sebe měl vyloudit aspoň něco. Jenomže to bylo jenom takové neslané, nemastné pokývání hlavou jo a ne – vyber si co chceš, žárlivče.

„Cože? A tomu mám rozumět jak? Jakože ano nebo jakože ne?“ rozčiloval se ten nedočkavec a Karel zakmital hlavou vodorovně. Ale nejspíš jenom proto, že mu to Kateřina, kterou pozoroval přes rameno svého nevítaného zpovídatele, vehementně radila.

„Ale chtěl bys, co? Líbí se ti, co?“ nebyl s liknavou odpovědí příliš spokojen a směr rotace hlavy Karel náhle změnil a to i přesto, že mu Kateřina ukazovala pravý opak.

„Cože? A to jakože se ti líbí, nebo že bys ji chtěl?“ zcela nepřekvapivě přechází na tykačku a poněkud zděšená Kateřina si hlavu div neutrhne.

„No, líbí,“ zmohl se Karel na svá první slova. No aspoň že tak, pomyslí si Kateřina a zaculí se jako školačka po první puse. Milý úsměv Karel okamžitě opětuje a nic nedbá blízkosti natěšeně nervózní pěsti dnešního samozvaného vyšetřovatele. Možno soudit, že Karlova bezstarostnost nebyla zapříčiněna pouze jeho poblouzněností láskou, ale pravděpodobně i případným ziskem z výhod svého zubařského povolání.

„A to říkáš jen tak? Tohleto?“ povídá ten rozběsněný cholerik, načež Kateřina zavětří problém, chopí se košíku a ke svým chlapcům upaluje.

„No a co, no, a proč bych se nemohla líbit? Komu všemu to budeš zakazovat?“ vmísí se do debaty mezi nápadníky.

„No dobře, tak ať se líbíš, ale ať se u toho aspoň tak blbě netlemí,“ a v tu ránu je Kateřina zase tou starou dobrou, usmívající se pacientkou. Zřejmě ji manželovy žárlivé eskapády nerozesmály poprvé.

„No tak! Slyšels? Neksichti se!“ přikazuje Karlovi s hrozivě nataženým ukazováčkem, ale oba ví, že toto přání je nesplnitelné. Jenomže herecká etuda nezabrala a vysvětlujte neurotikovi, cholerikovi, hysterikovi, nebo čím vším ještě Kateřinin manžel byl, jeho tragikomičnost!

„Takže tak je to! Srandu ze mě máte! A nepřekážím vám tady snad? Nechtěli byste si to rozdat rovnou tady?“

„Ne, to ne, nepřekážíte,“ zcela znamenitě usoudil doktor a Kateřina pochvalně přikývla.

„Nepřekážím, fajn, ale rozdat byste si to chtěli, ne?“ a Karel to zas zazdil tím svým jo a ne kýváním hlavy. A to zase bylo něco na jeho protějšek. Už podruhé! Kateřina si schovávala dlaněmi rozesmátý obličej a manžílek na soka hrozivě vystartoval.

„Tak fajn, tak to můžeme dát rovnou trojku, ne? Hned teď nebo přikoupíme šprcky a šáňo a domluvíme se na jindy?“

„Jé, kuřecí prsíčka!“ ignorovala manželův shovívavý nápad a zahleděla se Karlovi do košíku.

„Chlazená, ve slevě, 750 gramů,“ zareaguje okamžitě a Kateřině je s přehnanou úctou podává. Empatického nepřekvapí, že jejich předávka zboží netrvala nezbytně nutnou dobu, ale spíš věčnost, jenomže pro třetí, nepatřičně zúčastněnou osobu, byla citovými ranami přímo do srdce.

„To by dovedl každý - dělat ze sebe granda. Ještě před pokladnou!“ ozve se pobodaný a hned tu byl důvod k reklamaci výrobku. A protože všichni dobře víme jak dlouho reklamace trvá, popisovat, jakou pohyblivostí návratnost dlaňové řízení našich dvou aktérů probíhala, by nemělo smysl. Že už bylo dosti planých výkřiků, si zjevně uvědomil i manžílek, ale i tak bylo znát, jak ostrá slova drtí mezi zuby velice zlostně. Milostnou chmatáckou exhibici pozoroval s takovým přemáháním, že ustát cokoli navíc by bylo nad jeho síly a tak se rychlým tempem raději vzdálil. První rozumná věc, kterou v obchodě udělal. Těžko říct, jestli vyšel pro ochrany a šáňo už takhle v předstihu, ale spíš se dalo tipovat strčení hlavy do mrazáku s tlučením o kousky zmrzlých tolstolobiků zleva a kaprů obecných zprava.

Nuž, povězte, kolika z vás se někdy stalo, že jdete do obchodu sám a odcházíte ve dvou se dvěma košíky, všechno rádi zaplatíte svou kartou a hlavně – aby byl manžel vaší sympatické společnice až do ranní otvírací hodiny téhož obchodu nezvěstný?

A víte co? My to zjistíme - navrhuji soutěž! Kdo někdy dopadl podobně úspěšně jako Karel, karmování povídky ignorujte. Kdo něco takového nezažil, nebo by zažít chtěl, nad ničím nepřemýšlejte, nic za tím není :-) a karmujte. Zcela prostým odečtením počtu čtenářů a karmujících vám v diskuzi sdělím výsledek. Ať už součty dopadnou jakkoli, příjemné nakupování a setkávání přeji všem!